Slyšeli jsme, jak Pán Ježíš mluví o svém utrpení jako o nutnosti. Bude muset mnoho trpět, bude zavržen od starších z lidu, velekněží a učitelů Zákona, bude zabit a třetího dne, bude vzkříšen. Proč toto všechno musí Ježíš přežít? Zdali jen proto, že to tak předpovídali proroci. Ale proroci to předpovídali právě proto, že dopředu viděli, co se má stát a co se stane. Asi nejplastičtějším způsobem nám toto utrpení Božího služebníka popisuje prorok Izaiáš v 53 kapitole: „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“ To, co podstoupil Ježíš, je pro náš pokoj a uzdravení.
Proč tedy musí Syn člověka trpět? Zdá se mi, že je nato několik důvodů. Na něm se zjevuje bolest Boha kvůli naším hříchům. Člověk musí rozluštit tuto Boží bolest, aby alespoň částečně pochopil, jaká je Boží Láska vůči nám. Bůh se trápí nad našimi hříchy. Kristovo utrpení zjevuje, co dělá hřích samotnému člověku a také, že ubližuje skrze člověka Bohu. Jeho utrpení je výzvou, abychom se obrátili a stali se tak tím, čím máme být: „Blaženým místem Božího přebývání.“ Kristovo utrpení zjevuje i způsob boje Dobra se zlem, kterým je oběť. Ježíš neoplácí zlo zlem, ale dělá z něho oběť. Zároveň zjevuje nesmírnou dobrotu Boha, který na zlo neodpovídá zlem, ale trpělivě čeká na naše obrácení. Ukazuje, kam až může vést náš zápas se zlem.
Na závěr dnešního evangelia jsme slyšeli zvláštní pozvání a výzvu: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho.“ Ježíš od nás požaduje něco, co naprosto stojí v protikladu k našemu myšlení. Kdo se nechce prosadit, kdo se nechce zviditelnit, kdo netouží, aby byl všeobecně znám, slavný, kdo je ochoten zmizet ze života, kdo vlastně touží po skutečném sebe zapírání. Naschvál jsem použil ty to dvě slova a ne jedno, jak zvykneme říct: „sebezapření“, neboť v těch našich sebezapřeních často jde znovu jen o sebe potvrzování a sebe prosazování. Ale to co vyžaduje Ježíš není žádným upevněním naší pozice v duchovním životě. Zapřít sebe to znamená, zapřít své ego ve všech jeho projevech. Především jde o to, aby se Ego pokořilo před Božím Slovem, aby Ego sestoupilo z trůnu, na který se samo uvedlo v okamžiku dědičného hříchu. Trůn mého života patří Božímu Slovu.
Sebe zapření je snahou získat svobodu od svého Ega. Nechtít být středem všeho, nevztahovat všechno na sebe, nechtít aby všichni kroužili kolem mě. Vzdát se místa, které Ego hříšné zaujalo a uvolnit toto místo Bohu, jemuž jedinému patří místo zbožňování a poklony. Zapření sebe to je snaha vzdát se tohoto vedoucího postavení ve svém životě. Nežít svůj život, ale žít Boží Slovo. Termín víra v jazyce, kterým mluvil Pán Ježíš, má i takový smysl, jako nechat se vést, nechat se řídit. Je to opačný postoj jaký zaujal Adam, když se pojídáním ze stromu poznání dobrého a zlého, vědomě rozhodl, že on si sám určí, co je pro něj dobré a co špatné, že si bude žít jen podle sebe a pro sebe.
Spása je v osvobození od sebe. A to se děje tehdy, když nás někdo tak uchvátí, že zapomeneme na sebe. Sv. František opakuje: „Jen když zapomínáme na sebe, nacházíme sebe samých“. Jak často lpíme na pozemském životě. Již v tomto životě platí, že jen to semínko přinese úrodu, které se nechá pohřbít do země a tedy v určitém smyslu sobě odumře, zakope se. A znovu zdůrazním slova modlitby sv. Františka: „jen když odumírá sobě, povstáváme k životu věčnému“. Pán Ježíš nás dnes všechny vyzývá, abychom ztráceli svůj život. I na úrovni biologické se rozmnožujeme jen díky ochotě „dát svůj život“. Když si žena chce zachovat svůj život, neporodí žádné dítě, vždyť každé dítě ukrajuje cosi z její fyzické krásy i zdraví. Ale Kristovo Slovo se potvrzuje již v tak přirozené věci, jako je rozmnožování lidského pokolení.
Když sledujeme převládající životní styl, je v něm snaha „užít si, co se jen dá“. Mnozí bohatí lidé udělali trpkou zkušenost, že ačkoli měli vše, vnitřní štěstí nenašli. Sv. Augustin říká, že lidské srdce je nespokojené, dokud nespočine v Bohu. Tajemství blaženosti je v Bohu a my do něj můžeme vstoupit, jen když budeme Boha milovat přiměřenou Láskou a to nadevše. Boha nemáme milovat tak jako sebe nebo bližního. Bohu máme dát v lásce přednost před sebou, ale právě tak docházíme k blaženosti boholidskej existence.
Pokud chceme v tomto světě zažít alespoň minimum možné radosti, držme se Ježíšových slov. „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě.“ Základní zapření sebe spočívá v tom, že žijeme Boží Slovo a ne své Ego. Bůh dává svého Ducha těm, kteří ho poslouchají. Boží Duch je odměnou za zapření sebe. Bůh chce člověka jako místo svého přebývání a svého zjevení. Dokud člověk slouží tomuto záměru je krásný, dobrý i blažený. Když odmítá toto své poslání, stává se místem přebývání zlého ducha a stává se hrozným, zlým a nelidským.