Slyšeli jsme jako Mojžíš pravil lidu: „Hleď, předkládám ti dnes život a štěstí, smrt i neštěstí.“ Bůh nám skrze Mojžíše předkládá dvě možnosti. Jednou je život a štěstí, druhou je smrt a neštěstí. Je na nás, co si vybereme. Jsou to jakoby dvě rozdílné cesty. Již tu se setkáváme s Tím, který se jednou představí přímo jako Cesta, Pravda a Život. Život i smrt mají své podmínky:„Jestliže budeš poslouchat přikázání Hospodina, svého Boha, která já ti dnes přikazuji..“ Život je v poslušnosti Božím příkazům. Je to první podmínka života: „Poslušnost Bohu.“ I když je to poslušnost, je zároveň láskou: „a budeš milovat Hospodina, svého Boha..“ Pán Ježíš to zdůrazní, když řekne: „Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje.“ (Jan 14,21) Láska a poslušnost ve vztahu k Bohu je totéž. Dokonce můžeme jít ještě o kus dál. Bůh je Láska. Láska spočívá v poslušnosti Božím příkazům. Tedy poslušnost vůči Božím příkazům je již Bůh – Láska. To nakonec potvrzuje Pán Ježíš na jiném místě: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (Ján 14,23) Když se rozhodneme poslouchat Boha, stáváme se jeho příbytkem. Skrze poslušnost, která je vymezená Božím Zákonem, se sjednocujeme s podstatou Stvoření, s Láskou, která všemu dává život a existenci a v tom tkví naše Spása i Blaženost. Bůh a jeho Zákon se od sebe nedají oddělit. Bůh je současně Láska, ale také Zákon i Život a Spása člověka.
Neposlušnost vůči Bohu je ne – Láskou vůči Bohu i vůči sobě samému. Hřích je opakem Lásky. Hřích je neposlušností, která nás odtrhuje od základu a podstaty Života, a která vede až k smrti. Ježíš je poslušný až k smrti na kříži. Tak velmi poslušný, tak milující Otce. Protože On za to stojí! Jeden bývalý ateista, který se ve svém životě střetl s Bohem, konstatuje: „Kvůli němu bych byl ochoten trpět do konce svého života, jen abych ho získal!“
„budeš-li chodit po jeho cestách“. Nestačí jen poslušně naslouchat, ale třeba kráčet, uskutečňovat Boží Slovo. Víra je ze Slyšení Slova, ale Láska je z konání Slova. Máme kráčet po Boží cestě. Není jiné cesty Boha k lidem a lidí k Bohu jako Ježíš. On je Cesta Boha, která vede k člověku a zároveň Cesta člověka, která vede k Bohu.
„a zachováš-li jeho přikázání, nařízení a ustanovení,“ Boží výroky můžeme rozdělit do tří kategorii: přikázání, nařízení a ustanovení. Jaký je vlastně rozdíl mezi těmito třemi pojmy. Jsou to pojmy, se kterými se setkáváme i v soudobém právu. Pokusím se o výklad, i když si myslím, že právník by to dokázal lépe. Něco se stanoví jako norma a to je ustanovení. Z toho potom vyplývají určité příkazy. Když se z příkazu vyvodí konkrétní závěr – nějaká sankce anebo odměna, stává se nařízením. Nařízení je určitým důsledkem příkazu. Normou Boží je Bůh sám – Láska. Z Něho plynou příkazy, které jsou podmínkou správného spolužití s Bohem i s lidmi. Jejich zachovávání vede k Životu a Požehnání: „budeš žít a rozmnožíš se a Hospodin, tvůj Bůh, ti požehná na zemi, do níž přicházíš, abys ji obsadil”. Nařízení, či sankce anebo odměny, slyšíme již teď ve svém svědomí. Ještě jasněji je uslyšíme po smrti při svém osobním soudu.
„Když se však tvé srdce obrátí a nebudeš poslouchat, dáš-li se svést, aby ses klaněl jiným bohům a ctil je, oznamuji vám dnes, že jistě zahynete a nebudete žít dlouho na zemi, kterou se chystáte obsadit, až přejdete Jordán.“ Opačná možnost je vyjádřena odvrácením srdce, neposlušností, ochotou nechat se svést modloslužbou. Toto vše vede ke smrti.
„Nebe a zemi beru si dnes proti vám za svědka: Předkládám ti život, nebo smrt, požehnání, nebo kletbu.” Mojžíš volá nebe i zemi za svědka. Nebe je příbytkem andělů, zem patří člověku a celé přírodě. Nebe i země jsou svědky našich skutků. Sv. Angela z Foligna píše: „Viděla jsem, že urážením svého Stvořitele jsem urážela i všechna stvoření, postavené do světa na můj duševní užitek… A prosila jsem stvoření, které jsem urazila urážkou jejich stvořitele, aby nežalovali na mě před Bohem.“
Boží touha vzhledem k nám je vyjádřena přáním: „Vyvol si život, abys žil ty a tvoje potomstvo.“ Bůh chce, abychom volili Život, a nehledali smrt.“ Kniha Moudrosti říká: „Nepřivolávejte si smrt pobloudilostí svého života, nevystavujte se záhubě pro činy svých rukou. Vždyť Bůh smrt neučinil, ani se netěší ze zahynutí živých; stvořil totiž všechno, aby to bylo, čemu dal na světě vzniknout, určil k Spáse, není v tom smrtící jed; podsvětí nebude kralovat nad zemí. Vždyť spravedlnost je nesmrtelná.“ (Mudr 1,12-15) Bůh si přeje Spásu člověka.
„Miluj Hospodina, svého Boha, poslouchej jeho hlas a lni (přimkni se) k němu“ Znovu slyšíme miluj, poslouchej a lni. Tak jak se vineme k milované bytosti. Vinout se k Bohu, to je snaha žít stále v jeho blízkosti, žít stále ve stavu milosti. Proč?: „neboť jen tak budeš žít a dlouho zůstaneš na zemi (Neboť On je tvůj život a dlouhý věk).“ Bůh je tvůj Život. Život není něco, ale Někdo. Bůh je Život. Miluj Boha jako svůj život. Miluj ho celým způsobem svého života. A budeš bydlet v zemi, o níž Hospodin přísahal tvým otcům Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že jim ji dá. Výsledkem takového životního stylu je naplnění Božích příslibů. Svědectví o tom, že Bůh je Pravda. Vejdeme a budeme žít v Božím Království.