Dnes nám Boží Slovo předkládá zvláštní druh modlitby – modlitba v nebezpečí smrti. Hrozba smrti se týkala Izraelského národa i samotné královny Ester. Ester se modlila k „Pánovi, Bohu Izraele“. Když se jdeme modlit, musíme přesně vědět ke komu mluvíme. Musíme znát Boha.
Nejlepším pramenem poznání Boha je jeho Slovo. A to nám vlévá důvěru. Ester znala Písmo svaté, a znala i dějiny svého lidu, ve kterých se tak výrazně projevuje Boží moc. Její Bůh je Požehnaný Bůh, Abrahama, Izáka a Jakuba. Tento Bůh je Požehnaný. Tedy svrchovaně Dobrý, Dobro samo.
Tři patriarchové symbolizují tři Božské ctnosti. V Abrahamově životě se zjevuje víra. Izák já představitelem naděje. A Jakub je nazván Božím mazlíčkem, v jeho životě se zjevuje láska.
Ester začíná svou modlitbu zvelebováním Boha za vše, co již ve své dobrotě vykonal pro svůj lid. Ester ví z Písma svatého, že Bůh až dokonce zachraňuje všechny, kdo se mu líbí a že zvláště pomáhá lidem opuštěným nacházejícím se v krajních situacích. „Pamatuj na nás, Pane, a ukaž se nám ve chvíli naší úzkosti.“
Bohu se líbíme na základě naší víry. Pokud cítíme, že se k takové víře neumíme vyšvihnout, vyprošujme si ji. Tak to dělá i Ester: „Vlej mi důvěru, Pane, král nad bohy a nad všemi mocnostmi.“ Jedním pramenem naší důvěry může být vědomí toho, že Bůh je nad vším. Pán Ježíš říká: „Daná mi je všechna moc na nebi i na zemi!“
Ester se modlí i za vhodné slovo. I to je velmi důležitá modlitba. Podobně se modlí i sv. apoštol Pavel. Modlí se za vhodnou řeč, aby jeho slovo dostalo sílu. I my často zjišťujeme, že jen lidské slovo k obrácení druhého nestačí. „Vlož mi do úst vhodnou řeč, až budu stát před lvem.“
Možná naším křesťanským uším zvláštně zní další prosba: „A v jeho srdci vzbuď nenávist proti našemu nepříteli, že by zahynul on i všichni, co se s ním spolčili.“ I tato modlitba patří k Božímu Slovu. V ní prosíme především za dobro pro ty, kteří jsou nespravedlností ohrožováni. Pokud jde o tak velké zlo, jako ohrožení existence celého národa, máme právo prosit za spravedlivý trest pro ty, od nichž toto zlo pochází.
Svůj hněv předáváme Bohu a zříkáme se pomsty, kterou přenecháváme Bohu. Bůh nenávidí zlo. A víme z knihy Genesis, že jedno nepřátelství je ustanoveno od samého Boha a to nepřátelství mezi člověkem a ďáblem. Z Božího zjevení víme, že Bůh ráz odsoudí a zavrhne zlo a ty, kteří ho páchají. Bůh pravost a oprávněnost této modlitby ukázal také tím, že ji vyslyšel.
Měřítkem objektivnosti naší modlitby ať se stane to, co říká Ježíš v evangeliu: „Všechno, co chcete, aby lidé dělali vám, dělejte i vy jim. Neboť to je zákon i proroci.“ Láska je v tom, že se vžijeme do situace svého bližního. Toto platí o našich nepřátelích. Musíme však rozlišovat mezi svým nepřítelem, který mě nesnáší pro mé povahové chyby a hříchy a pro takového nepřítele musím mít pochopení.
Ale dá se mluvit ještě o jiné kategorii, kterou bychom mohli označit jako „nepřátele Boha“. Tedy ty, kteří se přidružují k ďáblu a chtějí kazit Boží dílo Spásy. Kdo je Božím nepřítelem, nemůže být mým přítelem. Nepřítelem Božím je ten, kdo pohrdá dobrem, pravdou, radostí a láskou. Jsou to bytosti, které se rouhají Duchu Svatému, podstatnému dobru, kterým je Bůh sám.
Otto Mádr, známý český teolog říká: „Ale nejsou jen dobré lásky. Láska je schopna plodit také zlo, záleží na tom, komu nebo čemu věnuji přízeň. Láska cizoložná, bezohledná, fanatická je neřestí. A naopak, kde nenávist slouží pravé lásce pravým způsobem, stává se ctností a často i povinností. Stačí trochu logiky „Přeji dobro“ (příteli, rodině, národu, sobě) z toho vyplývá „odmítám zlo“, které ohrožuje toto dobro. Jak patří ke světlu stín, tak patří i k lásce nenávist vůči zlu, aby láska nezabloudila.
Ale Bůh je láska, namítne posluchač, který zná Písmo Svaté. Odpovím: Ano, a právě proto nenávidí zlo, jak čteme ve stejném Písmu. Vždyť je to nad slunce jasnější, že normální otec musí bránit své děti i za cenu ublížení zločinci. Zastat se vdov a sirotků je také požadavkem Božího Slova. Nedostatek spravedlivé nenávisti vůči zlu je mravní defekt, ať už pochází z povahové slabosti, pohodlí nebo lišáctví. Nezklamme své svědomí ušlechtilými řečmi o milosrdenství, toleranci, nemíchání se…
Nechce-li se nositel zla od něj poctivě odpoutat, má pocítit důsledky. Křesťan však nikdy nesmí zapomenout, že má s ním jednat tak, jak by chtěl, aby bylo jednáno s ním samým. Kristus nebyl ani hrubý ale ani slaboch. Od něho se učme kultivovat živočišnou potřebu milovat a nenávidět v lidské a božské umění milovat a nenávidět. Primát ovšem patří lásce.