Než budu mluvit o církvi obecně, podívejme se v krátkosti na význam církve v osobní zbožnosti sv. Františka, jak ji vnímal ve své době a zaznamenal ve svých spisech. Někdy se setkáváme se snahou ukázat Františka jako reformátora, který stojí proti církvi, když se však začteme do jeho výpovědi, najdeme v nich takovou hlubokou a čistou víru, že ještě i dnes můžeme z ní čerpat. Jeho postoj k církvi nejlépe vyjadřuje oslovení, které často užíval, když o ní mluvil: „Svatá matka církev Římská“. Z čeho pramenila Františkova úcta vůči církvi a zvláště k biskupům a kněžím, kteří žijí v jednotě s katolickou církví? Či František neviděl, nebo nechtěl vidět to, co tak rozhořčovalo Kataře a Albigénské?
Nejlépe jeho vztah k církvi osvětlují slova, které nám zůstaly zachovány v jeho Testamentu, kde píše: „Pak mi Pán dal a dává takovou důvěru ke kněžím, kteří žijí podle svaté Římské církve, kvůli jejich svěcení, že i kdyby mě pronásledovali, chci se k nim utíkat. A kdybych měl takovou moudrost jako Šalomoun a našel bych nejchudší světské kněze na farách, na kterých působí, nechci kázat proti jejich vůli. Vůči ním a všem ostatním chci mít bázeň, chci je milovat a ctít jako své pány. A nechci posuzovat jejich hříchy, neboť v nich poznávám Božího Syna a jsou mými pány. Dělám to proto, že z Nejvyššího Syna Božího tělesným zrakem na tomto světě nevidím nic, jen Nejsvatější Tělo a Nejsvatější Krev, které sami přijímají, a jen oni jiným udělují. A tato Nejsvatější tajemství chci nadevše uctívat, vážit si je a uchovávat na vznešených místech.“
Možná žasneme nad hloubkou úcty sv. Františka ke kněžím a k církvi. František prohlašuje, že tuto úctu dostal od Pána jako milost. Tato úcta nacházela své zdůvodnění v kněžském svěcení. Od okamžiku svěcení se člověk stává tím, skrze něhož přichází Kristus denně na oltář, stává se tím, skrze něhož Pán odpouští hříchy, stává se tím, který vysluhuje Boží Slovo, kterým se děje i proměnění na oltáři. František si při hledání svého povolání nechává od kněze posloužit Božím Slovem. Se stejným postojem vyznal: „Na počátku mého obrácení vložil Pán své Slovo do úst assiského biskupa, aby mi radil a posiloval mě v Kristově službě.“ (Zrk. dok. 10) Toto je pohled jakým se sám Kristus dívá na svou církev.
Slovo „církev“ řecký „ekklēsía“, znamená „náboženské shromáždění“. Tento termín se často používal v řeckém překladu SZ pro shromáždění, které se sešlo před Bohem na hoře Sinaj, kde Izrael dostal Zákon a kde si ho Bůh vyvolil za svůj svatý lid. Tím, že se první křesťanské společenství nazvalo „ekklēsiou“, vyjádřilo, že se považuje za dědice tohoto shromáždění. Výraz „Kyriake“, od kterého je odvozeno i slovanské „církev“, znamená „náležející Pánu“. Církev je lid, který patří Pánu, žije ze Slova a z Kristova Těla a tak se stává Kristovým Tělem.
Křesťané prvních dob říkali: „Svět byl stvořen kvůli církvi“. Bůh stvořil svět pro společenství se sebou samým a ono se uskutečňuje „svoláváním“ lidi ke Kristu. Cílem všech věcí je církev a samotné bolestné změny, jako je pád andělů a hřích člověka, Bůh dovolil pouze jako příležitost a prostředek, aby rozvinul celou míru lásky, kterou chtěl zahrnout svět. Shromažďování Božího lidu začíná v okamžiku, kdy začne hřích ničit společenství člověka s Bohem i společenství lidí navzájem. Shromáždění církve je reakcí Boha na chaos, který způsobil hřích.
Sv. Pavel používá spojení „Církev v Bohu Otci a v Pánu Ježíši Kristu“. To je duchovní adresa církve. Církev tvoří společenství lidí, kteří se shromáždili v Bohu Otci, který se zjevil v našem Pánu Ježíši Kristu. Bůh je tajemným středem všech těchto lidí. Není to nějaký neznámý Bůh, ale Otec našeho Pána Ježíše Krista. Existují lidé, kteří se počítají za křesťany a zároveň útočí na církev, jakoby církev byla především věcí papeže, biskupů, kněží a řeholníků. Církev je především Kristovou věcí. A každý ji vnímá takovou, jaká je v něm samém. Sv. Pavel říká: „Kristus ve vás, naděje slávy!“ Pokud není v nás Kristus, žijeme mimo církve, i když chodíme do kostela. Pouze pokud žijeme z Kristova tajemství, začínáme chápat a vnímat krásu církve.
Někteří křesťané se domnívají, že Spása je odměnou za dobrý život na této zemi a církev se skládá z vybrané elity. Pravda je však taková, že církev je Božím ústavem Spásy pro hříšníky a Spása je boží operací, kterou potřebuje každý člověk, když chce vstoupit do nebe. Církev, pokud je a má být opravdu církví Kristovou, je současně církví hříšníků. Ježíš přijímá hříšníky a jí s nimi a proto i hříšníci, kteří přestávají milovat svůj hřích, mohou a mají přijmout Krista.
Církev je zároveň: společnost vystrojená hierarchickými institucemi a tajemné Tělo Kristovo; viditelné shromáždění a duchovní společenství; Církev pozemská a církev oplývající nebeskými dary. Tyto dimenze vytvářejí spolu jedinou složitou skutečnost, která sestává z lidského a božského prvku. Sv. Bernard z Clairvaux o církvi vyjadřuje takto: „Jsi černá, ale krásná, dcera jeruzalémská, i když tě hyzdí námaha a utrpení dlouhého vyhnanství, přece tě krášlí nebeská krása.“ (Sv. Bernard, In Canticum sermones 27,14)
Bůh své Vtělení začal početím Ježíše z Ducha Svatého a Panny Marie, ale ještě ho neskončil. Celá církev je a má být jeho tělem. Církev to je snaha Božího Slova, prodloužit své Vtělení do každé lidské bytosti. Právě proto nás Ježíš zve, abychom měli účast na jeho Tele a Krvi. Tak úzce chce být s námi spojen. Dokud Boží Slovo nezaujme v našich životech centrální postavení, dotud si nemůžeme rozumět a ani vytvořit společenství. Společenství je však něco jiného, než jen chození do kostela. Pokud nežijeme úplně pro Krista, jsme jeden pro druhého nebezpeční svou hříšností.
První krok k tomu, abychom mohli vytvářet společenství, je přijmout Boží Slovo jako normu pro svůj život a základ svého posvěcení. Stát se lidmi, kteří mají v srdci Boží zákon. Pak se budeme navzájem chápat a budeme mít i stejný cíl. Stojí za zamyšlení, že Ježíš tři roky formoval apoštoly Božím Slovem a vytvářel z nich společenství, až pak s nimi slavil Eucharistii. Společenství se objevuje tam, kde jsou všichni sjednoceni tím, že Kristus je jejich středem, stejně chtějí, stejně myslí, stejně milují, jako Ježíš. Bez tohoto středu nás nic nespojuje. Proto přijímáme Ježíše v Slově, v modlitbě, ve svátosti, pak to pokračuje v životě, protože se snažíme chodit s Pánem. A to znamená ustavičně brát ohled na toho, kterého jsme přijali. Toto je comunio, které má obsáhnout celý náš život. Jen tak můžeme zvítězit nad sebou a vytvořit společenství, tedy živou církev.
Východní církve, které nejsou v plném společenství s katolickou církví, slaví Eucharistii s velkou láskou. Protože tyto odloučené církve především vlivem apoštolské posloupnosti mají platné kněžství a Eucharistii, která je s námi těsně spojuje, jisté společenství ve svatých věcech, tedy v Eucharistii, za vhodných okolností a se souhlasem církevní autority, je nejen možné, ale dokonce se doporučuje.
Církevní společenství vzniklé z reformace, odloučené od katolické církve, neuchovali původní a úplnou podstatu eucharistického tajemství, především proto, že jim chybí svátost kněžství a z toho důvodu není pro nás možné vzájemné eucharistické přijímání s těmito společenstvími. Přesto, když si tyto komunity při Večeři Páně připomínají jeho Smrt a Vzkříšení, vyznávají, že je to znamení Života ve společenství s Kristem, a očekávají jeho slavný příchod. Proto i vůči těmto symbolům třeba mít úctu. Pokud se vyskytne naléhavá potřeba, mohou podle úsudku diecézního biskupa katoličtí kněží udělovat Eucharistii, Smíření a Pomazání i jiným křesťanům, kteří nejsou v plném společenství s katolickou církví, ale jen tehdy, když o to sami zcela dobrovolně požádají. V takových případech je nutné, aby projevili katolickou víru, co se týče těchto svátostí, a aby měli požadovanou dispozici.