V dnešní den na slavnost sv. Františka, by bylo vhodné podívat se, zdali nám on sám nezanechal nějaký odkaz. Existuje více listů, které jsou připisování sv. Františkovi. Mezi nimi také list všem věřícím. Dokonce existuje také Františkův Testament. A přece bych chtěl vaši pozornost teď upřít na jedno dílko, které vzniklo téměř v poslední etapě jeho života. Jde o „Chvalozpěv stvoření“ anebo „Píseň bratra slunka“. Podle jednomyslného svědectví životopisných pramenů tuto píseň sv. František složil v San Damiane při Assisi přibližně dvě léta před svou smrtí po noci naplněné neuvěřitelným trápením, když ho Bůh zázračně potěšil ujištěním o jeho spáse. Táto píseň není především oslavou tvorů, ale kosmickou liturgií, velikou vesmírnou výzvou ke chvále Stvořitele, jako to chápal již Tomáš z Celana, který v jedné stati Prvního životopisu prozrazuje: „Jako kdysi tři mládenci v ohnivé peci vyzývali všechny živly ke chvále a oslavě Stvořitele vesmíru, tak ani tento muž plný Božího Ducha nepřestával ve všech živlech a tvorech oslavovat, chválit a dobrořečit Stvořiteli a Vládci všech” (1 Cel 80-81). Tvory jsou tu po první ve světových dějinách nazvané bratřími a sestrami.
Podívejme se na jednotlivé sloky této písně: „Nejvyšší, všemocný, dobrý Pane, tobě buď chvála, sláva, čest a všechno dobrořečení. Patří tobě jedinému Nejvyšší; a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno.“ První sloka ukazuje, komu patří chvála, sláva, čest a všechno dobrořečení. To jsou skutečnosti, které zvlášť soudobí lidé Bohu odepírají, i když velkolepost stvoření uznávají. Na Boha si obyčejně vzpomenou jen tehdy, když něco v tomto světě selhává. Nechtějí uznat, že Boha třeba chválit a oslavovat. Táto píseň je jakousi eucharistií sv. Františka. Vzdávaní díky už teď a tady. Nejen za svět, který raz bude, ale i za svět, který je a jaký je. Podobně jako Pán Ježíš slavil svou eucharistii v stavu úzkosti a bolesti, tak i sv. František ji zpívá v čase svého umírání. Tento zpěv se v něm objevil poté, když mu bylo zjeveno, že toto vše vede ke Spáse. Svět bez Boha si takovou vděčnost nezaslouží, ale svět jako předsíň k Bohu vede k úctě a vděčnosti vůči Bohu, který ho stvořil.
„Ať té chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil, zvláště pak bratr Slunce, neboť on je den a dává nám světlo, je krásny a záři velkým leskem, vždyť je Nejvyšší tvým obrazem. Ať tě chválí, můj Pane, sestra Luna a hvězdy; stvořils je na nebi jasné, vzácné a pěkné.“ Filozof Chesterton říká, že vše je až příliš velkolepé vzhledem na nicotu, ze které to Bůh stvořil. Člověk pochopí úžasnost stvoření až tehdy, když si uvědomí, že nic okrem Boha neexistovalo a ani nemuselo existovat. Nic ani prostor a ani čas. Jen chudí lidé mohou vidět tuto krásu stvoření, neboť jen oni se vědí soustředit. Bohatí jsou rozptylovaní množstvím věcí. P. Rudolf Dilong, slovenský františkán a básník, říká, že Bůh se ukázal jako nesmírně pokorný, když stvořil svět a člověka v něm. Tak pokorný, že se někomu může zdát, jako kdyby ani neexistoval. Svou nesmírnou moc ukryl za naše rodiče, takže to vypadá, jakoby oni byli původci našeho žití. Dokonce nám přikázal ctít si je. Pro nás lidi stvořil nesmírné Slunce a jiné Hvězdy a Galaxie. Slunce nazývá František obrazem – znamením Nejvyššího, který sám je Pravým Světlem Světa.
„Ať tě chválí, můj Pane, bratr Vítr a vzduch i oblaka, jasná obloha i každé počasí, kterým živíš své tvory.“ Každým dechem projevme svou vděčnost vůči Bohu. Náš pozemský život závisí od dýchaní vzduchu natolik, že stačí pár minut bez vzduchu a my umíráme. Dýchaní je předobraz víry. Nebát se Boha, v kterém žijeme jako v ovzduší. Bůh nám dává vítr, vzduch i oblaka. Dává nám oblohu i počasí, které působí, že se stále cosi pro nás urodí, abychom měli z čeho žít. Buďme vděční za vzduch, který dýcháme.
„Ať tě chválí, můj Pane, sestra Voda, která je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá.“ Jako bychom vypadali bez vody. Špinaví a smradlaví. Voda je tak pokorná, že všechnu naši špínu vezme do sebe a odnese ji pryč, abychom nemuseli žít zahrabaní na hnojišti. Chvalme Boha za vodu, která je takovým velkým zázrakem, že dokonce ve svátosti křtu smývá aj náš dědičný hřích. Nový život přichází skrze vodu a Ducha.
„Ať tě chválí, můj Pane, bratr Oheň, kterým osvětluješ noc aj on je pěkný, příjemný, mocný a silný.“ Chvalme Boha se sv. Františkem za oheň, který nás hřeje a osvětluje noc. Pomáhá nám v kuchyni při vaření. Dokáže očistit i ohřát. Je symbolem Ducha Svatého, který v podobě ohně sestoupil na apoštoly. Ať nás také zapálí Boží Láskou.
„Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra matka Země, která nás živí a slouží nám a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávou.“ František nazývá zemi podobně jako církev naši matkou. Matka, která nás živí a opatruje. V minulých staletích toto vnímání země existovalo také v naši kultuře. Zem se žehnala, dokonce líbala. Zem byla pro národ matička. Dnes lidé znečisťují zemi různými způsobami. Začíná to už u malých dětí, když rozbalí cukřík a papírek odhodí na zem, hoc smetný koš je kousek od nich. A jako dospělí likvidují zeleň a vytváří ozónovou díru a potom se divíme, že se zem začíná pod námi otřásat, jakoby nás nevděčných chtěla střást ze svého povrchu. Podle sv. Františka je zem naši matkou a tak se máme k ní chovat. Kolik sladkého ovoce a pěkných květů a tvorů nám Bůh spolu se zemí dal. Chvalme Boha spolu se sv. Františkem za zem, kterou nám dal, zvláště dnes, když si uvědomujeme, že táto modrá planeta je jedinečná ve vesmíru.
„Ať tě chválí, můj Pane, ti, kdo odpouštějí pro tvou lásku a snášejí nemoci a soužení. Blažení ti, kdo je snesou v pokoji, neboť ty, Nejvyšší, dáš jim korunu.“ Na konci se objevuje i člověk v podobě chorého, utrápeného, poslušného až na smrt (Flp 2,8) jako Kristus a připájí se ke chválám, v očekávání věnce života. Největším problémem světa je neposlušný člověk. Svět není problémem člověka, ale člověk je problémem světa. Sv. František chválí Boha za lidí, kteří odpouštějí z lásky k Bohu a snášejí slabost a trápení. Takovýto lidi přicházejí do Božího království. Smíření s Bohem i s lidmi.
K poslednímu redakčnímu zásahu přišlo v čase, když František cítil, že se přiblížila jeho poslední hodina. Do písně vložil před poslední verš sloku o sestře Smrti: „Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra Smrt těla, žádný živý člověk ji nemůže uniknout. Běda těm, kdo zemřou ve smrtelných hříších; blaze těm, které nalezne spojeny s tvou nejsvětější vůli, neboť druhá smrt jim neublíží.“ Takto smrt, poslední nepřítelkyně v ponímaní sv. Pavla, pro všechny, kterých nalezne ve svaté vůli Boha, je podle Františka už poražená Kristem a přeměněná na naši sestru, která nás přivádí do života.
Nemožno si nepovšimnout poslední verš: „Chvalte mého Pána a dobrořečte a děkujte mu a služte mu s velikou pokorou!“ Tu možno vidět přechod od Boha, kterému byli adresované chvály, k lidským posluchačům, ke kterým se obrací výzva. Tento přechod potvrzuje v samotném textu různorodý účel, pro který Píseň vytryskla z Františkovy mysli i srdce. Dnes spolu se sv. Františkem také my chvalme Boha. Můžeme říci tak jako sv. Klára: „Bože, děkuji Ti, že jsi mě stvořil!“