Narodila se 24. prosince 1916 v Krivé na Oravě. Otec byl rolníkem a matka se věnovala v domácnosti péči o jedenáct dětí. Sestra Zdenka se narodila jako desátá v pořadí. Byla pokřtěna 27. prosince 1916 a při křtu dostala jméno Cecílie. Rodiče Pavel a Zuzana jí dali vzornou náboženskou výchovu. Cecílie si zavčas uvědomila, že Pán Bůh ji zve, aby se mu zasvětila v duchovním povolání. Své zasvěcení Pánu Bohu se rozhodla udělat v Kongregaci Milosrdných sester Svatého kříže. Po absolvování zdravotní školy a po předepsané řeholní formaci se Pánu Bohu natrvalo zasvětila 28. ledna 1943 doživotními řeholními sliby. Jako sestra Zdenka pracovala ve státní nemocnici v Bratislavě nejprve jako ošetřovatelka a později, až do svého zatčení, jako laborantka na rentgene. Službu nemocným konala s radostným duchem, příkladnou obětavostí a hřejivou láskou. Po politické změně v bývalém Československu komunistická strana začala především od roku 1950 otevřené pronásledování katolické církve.
Sestra Zdenka se v únoru 1952 podílela na přípravě útěku z nemocnice v Bratislavě nejprve jednoho nespravedlivě vězněného kněze a pak 6 nespravedlivě vězněných katolických kněží z vězení. Riskovala, aby je zachránila před velkým utrpením a nebezpečím smrti. Útěk kněze z nemocnice byl úspěšný, ale útěk kněží z vězení se nevydařil, ba ukázalo se, že šlo o past, kterou zlomyslné připravila tehdejší tajná policie. Následně sestru Zdeňku 29. února 1952 zatkli. Ve vyšetřovací vazbě musela snést nelidské výslechy a kruté mučení. Nakonec byla 17. června 1952 odsouzena za údajnou velezradu na 12 let ztráty svobody a 10 let ztráty občanských práv. Nespravedlivý trest si odpykávala postupně ve věznicích v Rimavské Sobotě, Pardubicích, Brně a v Praze na Pankráci.
Přímo neuvěřitelně prorocky vyznívají úvahy a modlitby, které si sestra Zdenka vlastnoručně zapsala do svých dvou sešitků. Její život a smrt dosvědčují, že Ježíš do posledního slova vyslechl její nejhlubší touhy „obětovat život za spásu lidí”. Nesmírná láska a hluboká pokora, kterou jsou prozářené meditace a modlitby sestry Zdeňky, naznačuje, proč musela tato čistá duše tolik trpět. Sestra Zdenka si zvolila kříž, přičemž se na něj přímo položila, když jakoby dostala milost obětovat svůj vlastní život za vězněného kněze, kterému hrozila smrt. Její rozhodnutí nebylo chvilkové ani unáhlené, byla to cílevědomá oběť, o které se již dříve zmínila. Zachoval se text s její vyznáním: „Nevím, co bych udělala, kdybych mohla zachránit alespoň jednoho kněze.” Tato slova vyšli z úst sestry Zdeňky dřív, než svou touhu realizovala.
Nakonec konala promyšleně a s vědomím, že ji může očekávat až nepředstavitelné utrpení. Zdenka se o vyšetřovacích metodách vyjádřila: „Když mé zajistili, chtěli ode mne vynutit falešná přiznání, a když jsem odmítla, odvedli mě do místnosti, kde byla velká nádrž s vodou. Můj vyšetřovatel mé hodil do ní a hlavu mi držel pod hladinou. Až když jsem se dusila a lapala vzduch, vytáhl mé za vlasy. Omdlévala jsem. Pak mé vedli po chodbách a nakonec v mokrých šatech vsadili do cely bez oken. Zimnice mnou přímo lomcovala.” Jedna z hlavních svědkyň, paní Helena Kordová Wildeová, slova o jej utrpení doplňuje takto: „Pak mě dva odtáhli do vedlejší místnosti. Tam strhli ze mě šaty, svázali mi ruce hrubým provazem a takto obnaženou mě vytáhli na skřipci nahoru. Nakonec mě pověsili na skobu upevněnou na stropě. Do místnosti vstoupili tři chlapi, postavili se pode mě a řvali na mě jako zvěř, bili mě gumovými obušky, až jsem ztratila vědomí.”
Zemřela devětatřicetiletá předčasně, i na následky mučení při vyšetřování a ve věznicích, jako tzv. bílá mučednice. Do uvěznění pracovala jako vzorná ošetřovatelka v nemocnicích. V této profesi si zachovala přízeň i uznání lékařů, spolu-sester a nadevše pacientů, kteří si na ni často vzpomínali. Sestra Zdenka od svého zatčení do posledních chvil svého pozemského života snášela všechna utrpení s hrdinskou trpělivostí, s vědomou ochotou i zemřít pro Boha a pro dobro církve a bez jakékoliv nenávisti vůči těm, kteří jí ubližovali.
Už v prvních měsících vězení se u ní projevily vážné zdravotní problémy, které se postupem času ještě zhoršovaly. Když bylo téměř jisté, že jí pro vážný zdravotní stav zůstává pouze několik týdnů života, propustili ji 16. dubna 1955 z vězení. Sestra Zdenka, vysílená vězením a těžkou nemocí, prožívala poslední období svého pozemského života v Trnavě, kde i nakonec 31. července 1955 zemřela. Zdenka umírala během mše svaté, v době kdy se sám Kristus nekrvavým způsobem obětoval na oltáři v nedaleké nemocniční kapli. Kněz, který tam tehdy sloužil mši svatou, se v ten den o její smrti, vyjádřil: „Takto připraven bych chtěl zemříti!” Pohřeb se konal 2. srpna 1955 v Tmavě. Dnes je tělo Boží služebnice Zdeňky pohřbeno v Podunajských Biskupicích v Bratislavě. Sestra Zdenka završila svou pozemskou pouť za Kristem ve vědomí, že „nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí svůj život za své přátele“ (Jn 15,13).