V této kázni budu vycházet z katecheze papeže Benedikta XVI. o Bl. Janu Duns Scotovi. Starobylý nápis na jeho hrobě shrnuje zeměpisné reálie jeho života: „Anglie jej přijala, Francie vzdělala, Německý Kolín uchovává jeho ostatky, ve Skotsku se narodil.“ Narodil se pravděpodobně roku 1266 právě ve vesnici, která se jmenovala Duns, nedaleko Edimburgu. Přitahován charismatem sv. Františka z Assisi vstoupil do rodiny Bratří menších a roku 1291 byl vysvěcen na kněze. Byl obdařen pronikavou inteligencí se sklonem ke spekulaci. Tato inteligence mu v tradici vynesla titul Doctor subtilis, „subtilní učitel“, jasně rozlišující. Byl poslán studovat filosofii a teologii na slavných univerzitách v Oxfordu a v Paříži.
Když úspěšně skončil svoji formaci, začal vyučovat teologii na univerzitách v Oxfordu, v Cambridge, a potom v Paříži. Jako všichni mistři té doby komentoval nejprve Sentence Petra Lombardského. Hlavní díla Dunse Scota jsou zralými plody těchto přednášek a jsou nazvána podle míst, kde vyučoval: Opus Oxoniense (Oxford), Reportatio Cambrigensis (Cambridge), Reportata Parisiensia (Paříž). Z Paříže Duns Scotus odešel, když vypukl vážný konflikt mezi králem Filipem IV. Sličným a papežem Bonifácem VIII., a raději dal přednost azylu, než aby musel podepsat nepřátelsky laděný dokument proti Papeži, jak to král uložil všem řeholníkům. Z lásky k Petrovu stolci proto spolu s bratry františkány opustil Paříž. Když se v roku 1305 konflikt uklidnil, mohl se do Paříže vrátit, aby tam vyučoval teologii s titulem Magister regens, jako řádný profesor. Potom ho představení poslali do Kolína jako profesora františkánských teologických studií, ale 8. listopadu 1308 umírá ve věku pouhých 43 let. Zanechal však po sobě značný počet spisů.
V důsledku pověsti svatosti, které se těšil, se ve františkánském řádu záhy rozšířil jeho kult, a ctihodný papež Jan Pavel II. jej slavnostně potvrdil jako blahoslaveného 20. března 1993 a označil jej za „opěvovatele vtěleného Slova a obránce Neposkvrněného Početí“. V tomto označení je shrnut obrovský přínos, který Duns Scotus nabídnul dějinám teologie. Meditoval především o mystériu Vtělení a na rozdíl od mnoha křesťanských myslitelů té doby tvrdil, že Syn Boží by se stal člověkem, i kdyby člověk nebyl zhřešil. Ve svých Reportata Parisiensa praví: „Myslet si, že by se Bůh vzdal tohoto díla, kdyby Adam nebyl zhřešil, bylo by zcela nerozumné! Říkám proto, že pád nebyl příčinou Kristova předurčení, a že kdyby nepadl nikdo – ani člověk, ani anděl – Kristus by za této hypotézy byl předurčen rovněž“ (in III Sent., d7, 4). Tato možná trochu překvapivá myšlenka se rodí z toho, že podle Dunse Scota je Vtělení Božího Syna zamýšleno Bohem Otcem v plánu lásky již od věčnosti jako dovršení stvoření a umožňuje každému stvoření v Kristu a skrze Něho, aby bylo naplněno milostí a vzdávalo tak chválu a slávu Bohu na věky. Duns Scotus, třebaže si uvědomoval, že Kristus nás v důsledku prvotního hříchu skutečně vykoupil svým Umučením, Smrtí a Zmrtvýchvstáním, zdůrazňuje, že Vtělení je největším a nejkrásnějším dílem dějin spásy, není podmíněno žádnou nahodilou skutečností, ale že původním záměrem Boha je konečné sjednocení všeho stvoření se sebou samým v osobě a v těle Syna.
Věrný učedník svatého Františka, Duns Scotus, rád kontemploval a kázal o mystériu spásonosného Kristova Umučení, výrazu nezměrné lásky Boha, který s nesmírnou velkorysostí vysílá paprsky Svojí dobroty a své lásky kolem sebe (srov. Tractatus de primo principio, c.4). Tato láska se nezjevuje pouze na Kalvárii, ale také v Nejsvětější eucharistii, k níž Duns Scotus choval hlubokou zbožnost a kterou chápal jako svátost reálné Ježíšovy přítomnosti a jako svátost jednoty a společenství, která nás vede k tomu, abychom se milovali vzájemně a milovali Boha jako Svrchované společné Dobro (srov. Reportata Parisiensia, in IV Sent., d.8, q.1, n.3).
Předmětem reflexe Doctora subtilis je však nejenom role Krista v dějinách spásy, ale také role Mariina. V době Dunse Scota většina teologů vznášela námitku, která se jevila jako nezvratná, a mířila proti tezi, podle níž Nejsvětější Panna byla počata bez prvotního hříchu již od prvního okamžiku svého početí. Všeobecnost Vykoupení uskutečněného Kristem se mohla na první pohled vskutku jevit takovýmto tvrzením kompromitována, jakoby Maria nepotřebovala Krista a jeho vykoupení. Proto se teologové stavěli proti této tezi. Proto Duns Scotus ve snaze umožnit pochopení tohoto uchránění od prvotního hříchu rozvinul argument, tzv. „preventivní vykoupení“, podle něhož je Neposkvrněné Početí mistrovským dílem Vykoupení, které učinil Kristus právě tím, že mocí své lásky a svého prostřednictví dokázal svou Matku uchránit od prvotního hříchu. Maria je tedy naprosto vykoupena Kristem a to ještě před svým početím.
Duns Scotus rozvinul bod, na který je moderní doba velmi citlivá. Jde o téma svobody a jejího vztahu s vůlí a intelektem. Svoboda jako všechny schopnosti, jimiž je člověk obdařen, roste a zdokonaluje se – tvrdí Duns Scotus – pokud se člověk otevírá Bohu a uplatňuje onu schopnost naslouchat Jeho hlasu, kterou nazývá potentia oboedientialis: dáme-li sluch božskému Zjevení, Božímu Slovu, a přijmeme-li ho, pak jsme dostiženi poselstvím, které naplňuje náš život světlem a nadějí a jsme opravdu svobodní.
Blahoslavený Duns Scotus nás učí, že podstatné je v našem životě věřit, že Bůh je nám nablízku a miluje nás v Ježíši Kristu, a pěstovat proto hlubokou lásku k Němu a k jeho církvi. Na zemi jsme svědky této lásky. Nejsvětější Maria kéž nám pomáhá přijímat tuto nekonečnou lásku Boha, které se budeme těšit plně na věčnosti v Nebi, až bude naše duše konečně sjednocena navždy s Bohem ve společenství svatých.