Dnes se chci spolu s vámi zamyslet nad tajemstvím Bílé soboty. Všichni máme jednu výhradu vůči Bohu a tato výhrada se týká smrti a nemocí. A Bůh má také výhradu vůči nám lidem a ta se označuje slovem „hřích“. A naše výhrada vůči Bohu a jeho výhrada vůči nám velmi úzce souvisí: „Ovocem hříchu je smrt!“ Umíráme nejen proto, že někdo kdysi zhřešil. Umíráme proto, že naše existence je narušena. Nejen děláme zlo, ale jsme zlí, jak to potvrzuje sám Ježíš: „vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, …“ Kdybychom nebyli narušení, nemuseli bychom tak žalostně odcházet z tohoto světa.
Smrt se v bibli poprvé vzpomíná v souvislosti s hříchem. Adamovi Bůh říká: „Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ Samotné Boží Slovo v knize Moudrosti prohlašuje: „… Bůh smrt neučinil, ani se netěší ze zahynutí živých.“ A Sirach říká: „Neboj se rozsudku smrti, pamatuj na ty, kdo tě předešli, i na ty, co půjdou po tobě. Je to rozsudek vynesený Hospodinem nade vším tvorstvem. Proč bys odporoval vůli Nejvyššího?“ (Sir 41,2-4). Smrt člověka je Božím rozsudkem, ale i v ní se skrývá Boží milosrdenství, aby člověk nemusel věčně snášet svou narušenou existenci. Bůh jí právě smrtí dělá konec. Bůh a smrt to jsou dva protiklady, které se vylučují. Kde je Bůh, tam není smrt, protože On je Život.
Až do Velikonočních událostí to platilo i opačně: „Kde je smrt, tam „není“ Bůh.“ Toto už po smrti Pána Ježíše neplatí, protože On sestoupil do naší lidské smrti, aby ji přemohl, aby nás z ní vyvedl, aby nám vlil novou a živou naději, že je možné žít věčně. Četné tvrzení Nového zákona, že Ježíš „vstal z mrtvých“ (1 Kor 15,20) předpokládají, že před svým vzkříšením pobýval na místě pobytu zesnulých. To je první význam, který apoštolské hlásání dalo Ježíšovu sestoupení k zesnulým (do pekel): Ježíš zakusil smrt jako všichni lidé a svou duší sestoupil na místo pobytu zesnulých. Ale sestoupil tam jako Spasitel a ohlašoval evangelium duchům, kteří tam byli uvězněni. Místo pobytu zesnulých, kam po smrti sestoupil Kristus, volá Písmo „předpeklí“, neboť ti, co se tam nacházejí, jsou zbaveni vidění Boha. Takový byl totiž před příchodem Vykupitele úděl všech zesnulých.
„Proto se evangelium zvěstovalo i mrtvým …“ (1 Pt 4,6). Sestoupení k zesnulým je plným završením evangelního hlásání spásy. Je poslední fází Ježíšova mesiánského poslání, fází zhuštěnou v čase, ale nesmírně rozsáhlou svým skutečným významem, kterým je rozšíření vykupitelského díla na všechny lidi všech dob a na všech místech, protože všichni ti, co jsou spaseni, dostali účast na vykoupení. Kristus tedy sestoupil do hlubin smrti, aby mrtví slyšeli hlas Božího Syna a aby ti, co ho slyší, žili. Ježíš, Původce života, „svou smrtí zničil toho, který vládl nad smrtí, čili ďábla, a vysvobodil ty, které celý život držel v otroctví strachem před smrtí“ (Žid 2,14-15). Vzkříšený Kristus má od té chvíle „klíče od smrti a podsvětí“ (Zj 1,18) a „při vyslovení jména (na jméno) Ježíš“ musí pokleknout „každé koleno v nebi, na zemi i v podsvětí“ (Flp 2,10). Toto jsou události, které proběhly v tichu Velké soboty.
Pokud jsme si toto všechno uvědomili, můžeme společně se sv. Františkem zvolat: „Tomu, který pro nás tolik zla vytrpěl, a tolik dobra nám prokázal a ještě v budoucnosti prokáže, Tomu ať každé stvoření, které je na nebi i na zemi, v moři i podsvětí, vzdává chválu, čest, slávu a dobrořečení, protože On je naše Síla a Statečnost, jedině On je dobrý, On sám je Nejvyšší, On sám je Všemohoucí, Podivuhodný, Nadevšecko Slavný a sám Svatý, hoden chvály a Požehnaný na věky věků. Amen“ (Dopis všem věřícím)