Dnes se chci spolu s vámi zamyslet nad tajemstvím Vzkříšeného Ježíše. Všichni máme jednu výhradu vůči Bohu a tato výhrada se týká smrti a nemocí. A Bůh má také výhradu vůči nám lidem a ta se označuje slovem „hřích“. A naše výhrada vůči Bohu a jeho výhrada vůči nám velmi úzce souvisí: „Ovocem hříchu je smrt!“ Umíráme nejen proto, že někdo kdysi zhřešil. Umíráme proto, že naše existence je narušena. Nejen děláme zlo, ale jsme zlí, jak to potvrzuje sám Ježíš: „vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, …“ My všichni musíme projít branou smrti, aby byl jednou konec této narušené existence. Kdybychom nebyli narušení, nemuseli bychom tak žalostně odcházet z tohoto světa.
Smrt se v bibli poprvé vzpomíná v souvislosti s hříchem. Adamovi Bůh říká: „Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ Samotné Boží Slovo v knize Moudrosti prohlašuje: „… Bůh smrt neučinil, ani se netěší ze zahynutí živých.“ A Sirach říká: „Neboj se rozsudku smrti, pamatuj na ty, kdo tě předešli, i na ty, co půjdou po tobě. Je to rozsudek vynesený Hospodinem nade vším tvorstvem. Proč bys odporoval vůli Nejvyššího?“ (Sir 41,2-4). Smrt člověka je Božím rozsudkem, ale i v ní se skrývá Boží milosrdenství, aby člověk nemusel věčně snášet svou narušenou existenci, Bůh jí smrtí dělá konec. V Božích očích existují dvě formy smrti, smrt těla, která ukončuje lidské trápení a věčná smrt, která je na opačné straně než Bůh a záleží na naši volbě. A o této druhé smrti Bůh prohlašuje: „Nechci smrt hříšníka?“ Bůh a smrt to jsou dva protiklady, které se vylučují. Kde je Bůh, tam není smrt, protože On je Život.
Až do Velikonočních událostí to platilo i opačně: „Kde je smrt, tam není Bůh.“ Toto už po smrti Pána Ježíše neplatí, protože On sestoupil do naší lidské smrti, aby ji přemohl, aby nás z ní vyvedl, aby nám vlil novou a živou naději, že je možné žít věčně. Četné tvrzení Nového zákona, že Ježíš „vstal z mrtvých“ (1 Kor 15,20) předpokládají, že před svým vzkříšením pobýval na místě pobytu zesnulých. To je první význam, který apoštolské hlásání dalo Ježíšovu sestoupení k zesnulým (do pekel): Ježíš zakusil smrt jako všichni lidé a svou duší sestoupil na místo pobytu zesnulých. Ale sestoupil tam jako Spasitel a ohlašoval evangelium duchům, kteří tam byli uvězněni. Místo pobytu zesnulých, kam po smrti sestoupil Kristus, volá Písmo „předpeklí“, neboť ti, co se tam nacházejí, jsou zbaveni vidění Boha. Takový byl totiž před příchodem Vykupitele úděl všech zesnulých.
„Proto se evangelium zvěstovalo i mrtvým …“ (1 Pt 4,6). Sestoupení k zesnulým je plným završením evangelního hlásání spásy. Je poslední fází Ježíšova mesiánského poslání, fází zhuštěnou v čase, ale nesmírně rozsáhlou svým skutečným významem, kterým je rozšíření vykupitelského díla na všechny lidi všech dob a na všech místech, protože všichni ti, co jsou spaseni, dostali účast na vykoupení. Kristus tedy sestoupil do hlubin smrti, aby mrtví slyšeli hlas Božího Syna a aby ti, co ho slyší, žili. Ježíš, Původce života, „svou smrtí zničil toho, který vládl nad smrtí, čili ďábla, a vysvobodil ty, které celý život držel v otroctví strachem před smrtí“ (Žid 2,14-15). Vzkříšený Kristus má od té chvíle „klíče od smrti a podsvětí“ (Zj 1,18) a „při vyslovení jména (na jméno) Ježíš“ musí pokleknout „každé koleno v nebi, na zemi i v podsvětí“ (Flp 2,10).
Sv. Augustin takto uvažuje nad Velikonočním tajemstvím: „ Co se to děje? Na zemi je dnes veliké ticho. Veliké ticho a samota. Veliké ticho, protože Král spí. Země se zděsila a zmlkla, protože vtělený Bůh usnul a vyburcoval ty, kteří od věků spali. Vtělený Bůh zemřel a otřásl říší mrtvých. Jistě jde hledat praotce lidstva jako ztracenou ovci. Jistě chce navštívit ty, kdo se nachází v naprostých temnotách a ve stínu smrti; jistě přichází vysvobodit z bolestí uvězněného Adama spolu s uvězněnou Evou, jako Bůh i Evin syn. Pán k nim vešel vyzbrojen vítězným křížem. Jakmile ho praotec Adam uviděl, v úžasu se bil v prsa a na všechny volal: »Můj Pán ať je se všemi!« A Kristus Adamovi odpovídá: »I s tebou.« Chápe ho za ruku a burcuje ho slovy:
»Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých, a Kristus tě osvítí. Já jsem tvůj Bůh a pro tebe jsem se stal tvým synem; pro tebe a pro ty, kteří se mají z tebe narodit nyní říkám a s veškerou mocí poroučím těm, kdo byli v poutech: Vyjděte ven. A těm, kdo byli v temnotě: Mějte světlo. A spícím: Vstaňte. Přikazuji ti: Probuď se, spáči, přece jsem tě neučinil proto, abys prodléval spoutaný v podsvětí. Vstaň z mrtvých, neboť já jsem život těch, kdo zemřeli. Vstaň, dílo mých rukou, vstaň můj obraze učiněný k mé podobě. Vstaň a vyjděme odtud. Neboť tys ve mně a já v tobě, jsme přece jedna nedílná osoba.“
Toto jsou události, které proběhly v tichu Velké soboty. Co se dělo dál? Ježíš třetího dne vstal z mrtvých! První skutečnost, se kterou se v rámci velikonočních událostí setkáváme, je prázdný hrob. Sám o sobě není přímým důkazem. Nepřítomnost Kristova těla v hrobě by se dala vysvětlit i jiným způsobem. Přesto byl prázdný hrob pro všechny podstatným znamením. To, že ho učedníci objevili, byl první krok k uznání samotné skutečnosti vzkříšení. Tak to bylo nejprve u zbožných žen, pak u Petra. „Učedník kterého Ježíš miloval“ (Jan 20,2), tvrdí, že při vstupu do prázdného hrobu viděl, že tam leží pruhy plátna (Jan 20,6), „viděl a uvěřil“ (Jan 20,8). To předpokládá, že podle stavu, v jakém byl prázdný hrob, poznal, že nepřítomnost Ježíšova těla nemohla být lidským dílem a že se Ježíš nevrátil do pozemského života, jak tomu bylo v případě Lazara.
Marie Magdaléna a zbožné ženy, které šly dokončit nabalzámování Ježíšova těla, které bylo pohřbeno ve spěchu, protože na Velký pátek večer začínal sobotní klid, se setkali se Zmrtvýchvstalým jako první. Tak se ženy staly prvními hlasatelkami Kristova zmrtvýchvstání i pro samotné apoštoly. Jim se Ježíš ukázal až potom: a to nejprve Petrovi a potom Dvanácti. Petr, který měl posilovat víru svých bratrů, uviděl tedy Zmrtvýchvstalého dříve než oni, a na základě jeho svědectví společenství uznalo (zvolalo): „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi!“ (Lk 24,34). Sv. Pavel vzpomíná ještě další setkání se Zmrtvýchvstalým a to zjevení se více než pěti stům bratří najednou, apoštolu Jakubovi a nakonec i sebe samého počítá mezi svědky.
Po takových svědectvích není možné vysvětlovat Kristovo zmrtvýchvstání mimo fyzický svět a neuznat jej jako historickou skutečnost. Z faktů vyplývá, že víra apoštolů byla podrobena radikální zkoušce tím, že jejich Mistr trpěl a zemřel na kříži, jak to sám předpověděl. Otřes vyvolaný utrpením Pána byl tak velký, že učedníci nevěřili hned zprávě o zmrtvýchvstání. Evangelisté nám zdaleka nepředstavují společenství zachvácené mystickým vzrušením, ale nám vykreslují, jak byli učedníci skleslí a vystrašení. Proto také nevěřili zbožným ženám vracejícím se od hrobu, a jejich slova jim připadaly jako plané řeči. Proto neobstojí domněnka, podle níž prý bylo zmrtvýchvstání „výplodem“ víry apoštolů. Ale naopak, jejich víra se v zmrtvýchvstání zrodila – působením Boží milosti – z přímého zážitku skutečnosti vzkříšeného Krista.
Na závěr jeden příklad, který by nám mohl dobře posloužit k tomu, abychom se přesvědčili o moci Vzkříšeného. Stalo se to v Rusku během totality. Na vesnici přišel přednášet ateistický přednášející. Celá vesnice i se svým pravoslavným duchovním musela povinně přijít na přednášku. Když lektor skončil, provokativně předal slovo knězi, který se měl k jeho argumentům vyjádřit. Kněz se ujal slova a pomalu ale důrazně prohlásil: „Christus voskres!“ Na to všichni přítomní vesničané sborově odpověděli: „Voistino voskres!“ A celá ateistická propaganda vyšla nazmar.
Naše víra nevisí ve vzduchoprázdnu. Kristus vstal z mrtvých. I já tento dnešní proslov zakončím tvrzením, jehož Pravdu, si každý může ověřit ve svém vlastním srdci: Kristus, vstal z mrtvých! A na toto svolání Odpovězme: Skutečně vstal!