Panna Marie při Zvěstování slyšela úžasnou zvěst o tom, co chce Bůh udělat v jejím životě, a při tom jen jakoby mimochodem, slyší o své příbuzné: „I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna. Už je v šestém měsíci. A mluvili o ní, že je neplodná!“ Tato zpráva má posloužit k růstu její víry. Anděl neříkal nic o tom, že by bylo dobré pomoc, věkem již starší, Alžbětě. Jí však stačí, že se o tom dověděla a už spěchá pomáhat. Podobně si počíná v Káně. A to vše nám odhaluje její lidskou zralost a velikost.
Někteří lidé a zvláště ženy, mají zvláštní charisma, leccos se „dovědí“. Někdy jsou to radostné zprávy, jindy jde o choulostivé problémy. Často si to vyčítají a považují za hřích. I když platí, že se nemá zbytečně mluvit o chybách bližního, nemusí být každé povídání o druhém hříchem. Můžeme každou takovou informaci, podobně jako Panna Maria, přeměnit na dobro a to přímluvnou modlitbou i praktickou pomocí, tehdy přestaneme mít špatný pocit z toho, že jsme se cosi dověděli.
V evangeliu jsme slyšeli: „V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jistého judského města v hornatém kraji. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu.“ Víme, že předtím žila v chrámu a při Zvěstování se nám jeví jako plně soustředěná na Boží Slovo a přesto vidíme, že se vydává na cestu. Koncentrace sice hraje důležitou roli v duchovním životě a přece se duchovní život nerovná koncentraci. Po početí z Ducha Svatého pocítila touhu podělit se se svou radostí.
V Marii v okamžiku Zvěstování se počíná Ježíš. A jelikož tu nejde o čistě biologický život, neboť Ježíš se počíná z Ducha Svatého a Duch Svatý je nutným předpokladem tohoto života, platí, že každý vědomý a dobrovolný hřích by mohl toto těhotenství zničit. Přesto nevidíme, že by se Marie s Ježíšem pod srdcem uzavírala před lidmi a dokonce se vydává na cestu. Uvědomme si, že v té době měla asi 14 let a odhodlala se na náročnou cestu přes hory. Pán Ježíš nevstupuje do nás proto, abychom se s ním skryly, i když pro nás, poznačené hříchem, je i toto třeba.
Evangelium popisuje Mariinu návštěvu u Alžběty, jsme v pokušení říci „všední událost“ z jejího života. Maria je požehnaná a plná milosti a tak vše, co dělá, dostává vyšší smysl. Naše setkání s jinými lidmi mohou být banální, nebo i katastrofální, ale Mariina návštěva dělá na nás jiný dojem. Stává se vzorem pro naše setkání. Prvotní apoštolát je bytostný apoštolát. Více působíme tím, co jsme, jako tím, co říkáme. Marie přináší svědectví o změněném bytí. Protože přijala Boha do své bytosti, stává se Požehnanou a přináší Požehnání, stává se Prostřednicí milosti. Ona je těhotná Božím Slovem. Těhotenství mění organismus ženy a ji proměňuje Boží Slovo.
Alžběta „zvolala velikým hlasem: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod tvého života. Čím jsem si zasloužila, že matka mého Pána přichází ke mně?“ Alžběta nazývá Marii Matkou Pána. A slovo „Pan“ zde nahrazuje Boží jméno JHVH, které židé z převeliké úcty nevyslovovaly, ale nahrazovali slovem Adonai, co do řečtiny překládáme jako Kyrios = Pán ve smyslu JHVH.
Když evangelista Lukáš popisuje Zvěstování, používá pro zastínění Duchem Svatým při početí výraz, který Septuaginta používá pro oblačný sloup nad archou. A když popisuje setkání těhotné Alžběty s těhotnou Marií používá tentýž výraz pro Janův pohyb v těle matky, jako když se mluví o posvátném tanci krále Davida před Archou. Tedy v tomto případě nejde o běžný pohyb dítěte v těle matky, ale o jakýsi posvátný tanec vyznavače, kterým Jan, ještě v těle své matky, zvěstuje a vyznává přítomnost Boha v Marii. Maria je pro nás křesťany tím, čím byla Archa pro židy.
Slyšeli jsme jak Alžběta říká Marii: „Blahoslavená jsi, protože jsi uvěřila“. Slovo „věřit“ v jazyce, kterým mluvila P. Maria, má i takový smysl jako „nechat se vést“, „nechat se řídit“. Evangelium to vyjadřuje výrazy jako „zřeknutí se sebe vlastnění“. Člověk, který zažil cosi špatné, těžko věří v dobro. Vidíme to na Zachariášovi, který ztrácí schopnost mluvit, protože pochybuje. Marie plně uvěřila a proto mohla zpívat Magnificat, od okamžiku početí.
Maria, protože nebyla blokována ani dědičným hříchem, ani svými osobními hříchy, dokázala bezmezně důvěřovat Bohu. Alžběta nazývá Marii blahoslavenou pro její víru. Sv. Ambrož takto vykládá její slova: „Ale i vy jste blahoslavení, vy, co jste slyšeli a uvěřili, neboť každý, kdo uvěří, počne a porodí Boží Slovo a pochopí jeho účinky. Kéž by v každém člověku byla Mariina duše, aby velebil Pána; kéž by v každém byl Mariin duch, aby jásal v Bohu! Pokud má Kristus podle těla jednu matku, podle víry je Kristus plodem všech. Vždyť každá duše přijímá Boží Slovo samozřejmě pokud je neposkvrněná, bez hříchu a pokud si s nepokaženým citem chrání mravní čistotu. Tedy každá taková duše může velebit Pána, jak velebila Pána duše Mariina a její duch jásal v Bohu Spasiteli.“
Maria dokázala přijmout Ježíše, protože je celá svatá. Pro hříšného člověka to však vůbec není tak jednoduché. Často sejde z cesty odevzdanosti a jeho hříšné sklony převládnou. Otcové mluví o potřebě „přijmout Mariinu duši“. Mariina duše tvoří životní prostředí pro Ježíšovu bytost v nás. Člověk má v tomto směru dvě možnosti. Může své hříšné, uzavřené a zraněné srdce otevírat sám, svou silou. To však jde velmi těžko. Pokud se cítí maličký a slabý, může zkusit druhou možnost, kterou doporučuje sv. Ambrož: „Chceš-li přijmout Krista do sebe, vyprošuj si nejprve něco z té krásné Mariiny duše.“ Krása Mariiny duše spočívá v tom, že je radikální odevzdána Bohu a jeho službě. Duch Svatý spěchá do duše, v níž objeví svou Nevěstu a naplňuje ji a dává se jí v té míře v jaké tato duše jeho Nevěstu přijímá.“
Anděl přikazuje Josefovi: „Neboj se přijmout Marii, svou manželku.“ Velmi účinným prostředkem je zasvěcení P. Marii. Jako formuly zasvěcení můžeme použít různé modlitby svatých, ale nejúčinnější modlitba je modlitba, kterou jsme zformulovali zcela spontánně. Nejde natolik o jednotlivá slova jako spíše o vnitřní postoj odevzdanosti. Nejde zde o nějakou zbožnou formulku, jde zde spíše o úkon srdce, který si nás vyžaduje celých. Zasvěcení se Bohu skrze Marii není jen odevzdáním srdce, ale otevřením všech oblasti života pro příchod Ducha Svatého, podrobení všech oblasti života Božímu Slovu v Mariině úkonu „Fiat!“. Zasvětit se Marii znamená přenechat Duchu Svatému nejen řízení našeho nitra ale i celý prostor každodenního života. V praxi to může znamenat postupné, velmi konkrétní kroky víry, naslouchání a spolupráce s Božím Duchem – ve škole Panny Marie.
Když se dobře podíváme na její zpěv, který zvykneme po latinský nazývat Magnificat, zjistíme, že tu nejde modlitbu, neboť Marie v něm nemluví k Bohu, ale jde spíše o svědectví, neboť v něm mluví k nám a mluví o tom, jak velké věci jí učinil Bůh. Nechlubí se, že ona udělala něco velké pro Boha. Nelpí na svém bytí, ale docela se odevzdává Bohu a proto se v ní může tak hojně objevit ovoce milosti.
Mariino svědectví vyrůstá z víry, která si je jistá svým přesvědčením a především se týká změny bytí, skrze přijetí Ježíše Krista. Svědectví o tom, že Bůh žije v ní. Bůh i lidé si více než naše hlásaní všímají naše bytí. Samozřejmě, že předpokladem správného bytí je správná nauka, jedno s druhým souvisí. Přijímám Boží Slovo s vírou, ale skrze Slovo přijímám Ducha a Ten rozhoduje o kvalitě bytí.
„Velebí má duše Pána a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli.“ Marie prožívá Boha jako svého osobního Spasitele. Jen tehdy bude i naším Spasitelem, když se mu úplně odevzdáme. I nám chce udělat velké věci, ale musíme to svojí odevzdaností umožnit. Marie v evangeliu vydává svědectví o Bohu Spasiteli, který už nyní chce být Spasitelem a začít v nás proces naší Spásy.
Spása není něco, co se týká pouze naší posmrtné existence. Bůh chce spasit celého člověka. Svátosti církve jsou prameny Spásy, vnější znamení, vnitřní milosti Boží. Od okamžiku Spasitelovy smrti na kříži se Spása stává objektivní skutečností a my můžeme čerpat z pramenů Spásy. Ve spolupráci s Bohem můžeme uskutečňovat svou Spásu. V čem spočívá Spása? Spása je v tom, že se chytneme a sáhneme po této podávané Boží ruce a On nás povede. Necháme se Bohu operovat. Dovolíme, aby Ježíš začal v nás žít svůj život. To je naše pokání, naše cesta k čistotě srdce. Sv. Jan od Kříže ukazuje, kam vede čistota srdce: „Duše sjednocená s Bohem a přetvořena v něho dýchá v Bohu pro Boha jakýmsi nejhlubším dechem, podobným Božímu, kterým Bůh v ní přítomen dýchá sám v sobě jako její vzor. Duše stvořené na to, abyste kochali v těchto vynikajících darech, co děláte?! Kolem čeho se točí vaše touhy!“
Maria Boha velebí. Velebení Boha se v člověku objevuje, když konečně uzná Boha jako Boha, přijme jeho Moudrost, která se projevuje ve všem, uvolní trůn srdce Božímu Slovu. Velebení je plodem absolutní důvěry. Velebení vyjadřuje základní směr křesťanské modlitby. Modlitba velebení je odpovědí člověka na Boží požehnání. Nepřítomnost velebení může být důsledkem našeho povrchního života. Někdy je tento nedostatek způsoben i neznalostí Boha. Bůh, kterého máme velebit, je Otcem našeho Pána Ježíše Krista. Cesta poznání Boha vede skrze Ježíše Krista.
Mariin duch jásá v Bohu. Jásot je radost ducha. Tak jako tělesná radost pochází z tělesného uspokojení, tak radost ducha pochází z duchovního uspokojení. Jásot nepramení z této země a dokonce můžeme říci, že je nezávislý od životních okolnosti. Jásot je radost, která pramení z víry. Je nutné s jistotou uvěřit, abychom dokázali jásat i uprostřed složitých okolností života. Nazírání není smyslové poznání, ale schopnost duše znát Boha skrze jeho Slovo, proniknout za Slovo do oblasti Ducha.
Tajemství Navštívení nám chce říci, že pokud se má naše setkání s druhými stát požehnáním, i my musíme být těmi, kteří nepřinášejí sebe a své hříšné bytí ale Boží Slovo a z nichž vyzařuje Duch Svatý. Jen tehdy je naše návštěva požehnáním, pokud se odehrává v Duchu Svatém. Až i z nás bude vyzařovat Duch, budou lidé podobně jako Alžběta říkat: „odkud mám to štěstí, že si přišel, že přišla matka mého Pána“, protože my všichni se stáváme Božími matkami, pokud jsme se rozhodli žít Boží Slovo.
Papež Benedikt XVI. říká: „Jan Pavel II. nazval Marii eucharistickou ženou. A opravdu, Panna Maria, Matka Boží, nás učí, co to znamená vstupovat do společenství s Kristem. Ona nabídla Ježíšovi své vlastní tělo, vlastní krev a stala se živým stánkem Slova. Dovolila, aby její tělo i duch pronikla jeho přítomnost. Matka Boží putuje s Ježíšem. Návštěva Panny Marie u Alžběty byla jistým způsobem první eucharistickou procesí v historii lidstva. S Ježíšem, kterého právě přijala do svého klína, se Maria vydala na cestu a navštívila svou starší sestřenici Alžbětu …. Pravá radost křesťanů spočívá v tom, že přijímají Ježíše a přinášejí ho jiným. Následujme Marii, tuto úžasně hlubokou eucharistickou duši a napodobujme ji, pak se i náš život stane svědectvím – Magnificatem.“
Vydávání svědectví vyplývá z pevné koncepce křesťanského života. Nelze pochybovat o tom, že musíme dnes znovu prohloubit úsilí o křesťanský život, aby se i pro nás stalo samozřejmostí, že na otázku o nejdůležitější věci ve svém životě, budeme mluvit o setkání s Kristem a o přijetí ho za svého Pána a Spasitele i o své touze, aby lidé, kterým přejeme dobro, udělali totéž. Bez poznání Krista a jeho přijetí nemůžeme vydávat svědectví.
Sv. Běda Ct. se takto vyjadřuje o církevním zvyku modlit se při Vesperách Magnificat: „A tak se v svaté církvi vžil velmi dobrý a spasitelný zvyk, že všichni každý den při večerních chválách zpívají vedle psalmódií její chvalozpěv, protože taková častá připomínka Pánova Vtělení rozněcuje ve věřících srdcích plamen zbožnosti a častěji uvažování o příkladu jeho matky upevňuje je v ctnosti. A vhodně se to děje večer, aby se naše mysl, unavená po dni a zaujatá všelijakými myšlenkami, před odpočinkem vnitřně soustředila.“