Dnešní první čtení hovoří o jakémsi nejzákladnějším lidském zranění, které musí být uzdraveno dříve než přijde Spása: „Hle, pošlu vám proroka Eliáše, dříve než přijde veliký a strašný Hospodinův den. Obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych nemusel přijít a stihnout zemi kletbou!“ Možná si ani neuvědomujeme, jak se tyto skutečnosti odrazily v životě sv. Jana Křtitele. Sv. Jan měl možnost zažít požehnané i prokleté otcovství.
Jeho otec Zachariáš je skutečný otec, který toužebně očekává narození svého syna, který je pro něho projevem Božího milosrdenství a je důvodem radosti celého společenství. Existují domněnky, že vraždění neviňátek se dotklo i Zachariášovy rodiny a že vojáci šli cíleně i po malém Janovi, o kterém se všeobecně vědělo, že se narodil a že se to událo za zvláštních okolností. Blízko Ain Karimu, kde žila sv. Alžběta, je jakási jeskyňa, v níž se podle tradice skrývala sv. Alžběta s malým Janem. A pravděpodobně Zachariáš otec sv. Jana zahynul při obraně své rodinky. Můžeme říci, že Jan zažil skutečného otce, který z lásky k němu zemřel.
Na druhé straně byl Herodes, otec, který kvůli vlastní kariéře a pohodlí byl ochoten vraždit a to dokonce i své vlastní potomky. Otec, který vzbuzoval hrůzu a des. Král, otec vlasti, kvůli kterému zahynulo mnoho synů. Oba tyto zážitky formovaly život sv. Jana.
Původní Boží záměr s člověkem je vyjádřen tou skutečností, že člověk je stvořen proto a nato, aby se stal Božím obrazem. Jen ten otec, který žije v Duchu Svatém a žije Boží Slovo zjevuje Boha Otce. Pozemský otec, podle Božího plánu, má být „obrazem Boha Otce“ v tomto světě, který trpí „nepřítomností otce“. Ve světě, ve kterém se cítíme být opuštění, by měl být obrazem Boha Otce, který nás přijímá. Ve světě, který je tak slabý a nestálý, by měl být pramenem jistoty. Zda si je pozemský otec toho vědom nebo ne, právě on je povolán k tomu, aby předal dítěti vědomí totožnosti a jistoty. Psychologie učí, že láska matky vyživuje semínko lásky, které sází otec. Když nás otec bere do náruče, víme, že máme svou důstojnost, jsme dobří, máme svou cenu a máme právo žít. I láska matky a sourozenců nás buduje na základě, který může položit jedine otec. Neviditelný a Nepochopitelný Bůh se chce dětem zjevit prostřednictvím otce. Jedině člověk je schopen v hmotném a tělesném světě přetlumočit Netělesného a Neviditelného Boha.
V lidské duši je zakořeněna radikální nejistota, která je důsledkem prvotního hříchu. Pociťujeme odstup, vzdálenost mezi Bohem a námi a myslíme si, že nejsme hodni jeho přítomnosti. Cítíme touhu po Bohu, který je Věčné a Blažené Světlo a zároveň se ho bojíme. Jsme znejistěni a proto i nezralí, to znamená neschopní dávat. Zranění vztahu s otcem se týká každého z nás.
Pán Ježíš ve své velekněžské modlitbě vyjadřuje myšlenku: „Spravedlivý Otče, svět tě nezná, ale já tě znám. I oni poznali, že ty jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval byla v nich a abych v nich byl já.“ V těchto slovech je vyjádřen celý problém našeho světa: „nepoznání Boha Otce“. Chybí nám zkušenost s Bohem jako s naším Otcem. V tomto podstatném problému koření všechny naše hříchy. Církev si v Duchu Svatém začíná uvědomovat, že toto je podstata lidských problémů: „Spravedlivý Otče, svět tě nezná..“ Nejde zde o rozumové poznání, ale jedná se o bytostnou zkušenost s Bohem jako Otcem.
V tomto nejzákladnějším vztahu jsme my všichni vnitřně zranění. Proto jsme spíše náchylný věřit zvěstem o příchazejících trestech, jako radostné zvěsti o Bohu Otci, jehož nám celým svým životem a působením zjevuje Ježíš a který nás stvořil a miluje nás až na smrt. Jeho Láska předchází náš život. Apoštol říká: „Láska je v tom, že ne my jsme milovali Boha, ale že On miloval nás a poslal svého Syna, jako smírnou oběť za naše hříchy. Milovaní, když nás Bůh tak miluje, i my máme milovat jeden druhého.“
Bůh Otec se zjevuje ve svém Synu. Máme úžasnou možnost poznat Boha Otce skrze Syna, skrze Boží Slovo. Často při studiu Písma Svatého děláme jednu velkou chybu, že se zaměříme pouze na to, co Písmo říká o člověku a jsme z toho zděšeni a odkládáme tuto knihu, pohoršeni nad jejím obsahem. Zapomínáme, že smyslem této knihy je především „zjevit Boha Otce”. Pod tímto zorným úhlem budeme dějiny Spásy vnímat jako dějiny nesmírné Boží trpělivosti s člověkem.
Bůh Otec je Otcem našeho Pána Ježíše Krista. A Ježíš je dokonalým synem a podobou Otce, který se ujímá člověka a vysvobozuje ho z „bezbožnosti a bezmocnosti“. Ježíš celým svým životem ale i svou smrtí a Vzkříšením zjevuje Otcův zájem o člověka. Vidíme nemocné lidi, kteří v jeho blízkosti nacházejí zdraví a sílu.