Slyšeli jsme: „Janův otec Zachariáš byl naplněn Duchem Svatým a pronesl tato prorocké slova: „Pochválen (Požehnán, Zveleben) buď Hospodin (Pán), Bůh Izraele, neboť navštívil a vykoupil svůj lid! Vzbudil nám mocného Spasitele …“ Pannu Marii naplnil Duch Svatý při Zvěstování. Protože uvěřila byla schopna od první chvíle zpívat svůj Magnificát. Alžbětu naplnil Duch Svatý při návštěvě P. Marie. O Zachariášovi slyšíme, že ho Duch Svatý naplnil, až osm dní po narození sv. Jana, až když držel ve svých rukou přislíbené dítě. Anděl mu při ohlášení těchto událostí vytýká nevěru, možná spíše neschopnost víry v dobrou zvěst a důsledkem jeho nevěry je ztráta řeči. Řeč se mu vrací v téže chvíli, jak ho skrze víru naplnil Duch Svatý.
Zachariáš svůj projev začíná velebením Boha. V breviáři, v ranních chválách, přímo říkáme: „Požehnaný buď Pán Bůh Izraele ..!“ Je to důstojné a správné, začínat svou modlitbu velebením a oslavou Boha. Boží Bytí je tak velebné, že se nikdy nespleteme, když ho chválíme. Naopak: dopouštíme se velké pošetilosti, a nám samým se to krutě vymstí, když nejsme Bohu vděčni. Sv. Pavel v listě Římanům v 1. kap. říká, že pokud člověk není Bohu vděčný a neoslavuje Ho, Bůh ho vydává do moci nečistých démonů. Naše vděčnost je projevem správného postoje vůči Bohu, který nás přesahuje bytím, moudrostí i dobrotou. A v konečném důsledku vede ke svobodě od nečistých démonů.
Zachariáš mluví o Bohu Izraele. Bůh Izraele je úplně jiný, než „bohové“ okolních národů, kterých si lidé vytvořili podle sebe. Bůh Izraele je Nezobrazitelný. Nelze Jej k nikomu a k ničemu přirovnat. Židovské náboženství začíná osobním vztahem mezi Bohem a člověkem v dávnověké smlouvě s Abrahamem a Mojžíšem a utvrzuje se a pokračuje v křesťanství, v co nejužším osobním spojení Boha a člověka v NZ Ježíše Krista, v němž obě přirozenosti přebývají bez splynutí ale i bez rozdělení. Toto jedině pravé boholidské, židovsko – křesťanské náboženství se ubírá přímou a královskou cestou mezi dvěma krajními omyly pohanství, v němž ráz člověka pohlcuje božstvo (v Indii), jindy samo božství se mění na stín člověka (v Řecké a Římské mytologii).“
Bůh Izraele se zároveň zjevuje jako Vykupitel a Spasitel. Vykoupení a Spása nejsou dva totožné pojmy. Předobrazem křesťanského vykoupení je vysvobození Izraele z Egyptského otroctví. Sám Bůh se ujímá svého lidu a svou mocí, která převyšuje všechny jiné, láme egyptské jho, ale i zde se vykoupení uskutečňuje prostřednictvím člověka – Mojžíše, protože Bůh do lidského světa nevstupuje bez souhlasu člověka a jedná v něm skrze nás a v tom je naše velikost i důstojnost a zároveň odpovědnost za svět. Před Bohem jsme dospělí a plně odpovědní.
Učení o prvotním hříchu bezprostředně souvisí s Vykoupením, které uskutečnil Kristus. Hříchem prvních lidí získal ďábel nad lidstvem nadvládu. Dramatická situace světa, který „leží v moci Zlého“ (1 Jan 5,19) a to navzdory Kristovu vykoupení, které si člověk musí osobně v Kristu přivlastnit, dělá z lidského života boj. Ten boj se zrodil na samém počátku světa a potrvá, jak řekl Pán, až do posledního dne. V procesu vykoupení jde především o Ježíšův zápas s mocnostmi temnosti, které člověka drží v zajetí.
Biskup Meliton ze Sard říká: „Vedli ho jako beránka, zabili ho jako ovci, vykoupil nás ze služby světu jakoby z Egypta a vysvobodil nás z ďáblova otroctví jakoby z faraónovy ruky; naši duši označil svým Duchem a údy našeho těla vlastní krví. On hanbou pokryl smrt a ďábla rozplakal jako Mojžíš faraóna. On udeřil nepravost a nespravedlnost odsoudil na neplodnost jako Mojžíš Egypt. On nás vyvedl z otroctví na svobodu, ze tmy na světlo, ze smrti do života, zpod krutovlády do věčného království a udělal z nás nové kněžství a vyvolený lid navěky. On je velikonoční beránek naší spásy.“ Mohli bychom říci, že křest je svátostí našeho vykoupení. V něm se odříkáme zlého a uznáváme Boží nárok na nás, stáváme se Božím vlastnictvím. Ve křtu je na nás aplikováno ovoce vykoupení.
„Vykoupení je především odstraněním radikálních bariér, které oddělují člověka od Boha, a hlavně hříchu, který podrobuje lidstvo ďáblu a umožňuje vládu padlých andělů nad zemským kosmem. V momentě Vykoupení však démonické síly ztrácejí svou moc a vztahy mezi Bohem a člověkem se mění. Dalo by se říci, že Bůh mění svou pedagogiku. Odebírá satanovi právo panovat nad lidstvem, hřích je zničen, moc zlého je zlomená. Proto slovo „výkupné“ získává jiný význam. Je to “dluh” navrácený ďáblu, jak je zdůrazněno v patristické literatuře prvních století. Bůh dal ďáblovi moc, ale pak mu ji odebral, protože ten překročil svá práva a zaútočil na nevinného.“ (Soteriologia z pohledu pravosl . Dogmatiky, Jaroslav Fogl 2007 , internet)
Možná trochu jasnějšího světla přinese do této problematiky svědectví p. Glorie Polo, která přežila klinickou smrt. Mluví o démonech: „Přišli, aby mě zkasírovali, protože jsem přijala jejich nabídku k hříchu, a nyní jsem za to musela zaplatit, a tou cenou jsem byla já sama. Vždyť mé hříchy měly důsledky. Hříchy patří satanovi, nejsou od něho žádnou nabídkou zdarma, musí se zaplatit. Tou cenou jsme my sami. Když tedy takříkajíc nakupujeme v jeho obchodě, budeme muset za to zboží zaplatit. To by nám mělo být jasné. Musíme zaplatit za každý hřích, platíme klidem svědomí, platíme vnitřním klidem, platíme svým zdravím … … Tyto hříchy nás tedy táhnou do hlubiny, dolů, k „otci lži“. Pokud ale své politováníhodné selhání a hříchy (které musíme zaplatit) předneseme Bohu ve svátosti smíření, pak Bůh (Kristus – Bohočlověk) platí tuto cenu. On ji zaplatil svou vlastní Krví a smrtí na kříži. A On platí pokaždé, když hřešíme, znovu. On za nás vytrpěl pekelná muka, která jsme si měli sami odpykat a která nás zavazují majiteli hříchů (satanovi). Byli jsme vykoupeni Ježíšem Kristem. Nyní máme nárok na Jeho Království, na Jeho život, protože On nás učinil „dětmi Božími”.
Ze svého prázdného způsobu života, zděděného po předcích, jsme byli vykoupeni ne nějakými pomíjivými věcmi, ale drahou krví Krista jako bezúhonného a neposkvrněného beránka. (zrov. 1Pt 1,18-19). Bůh Otec nás vytrhl z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna, v němž máme vykoupení a odpuštění hříchů. (zrov. Kol 1,13-14)
Je tu ještě jiný rozměr. Ježíš, jako člověk, usmiřuje Boží Velebnost svou poslušností až k smrti a tím, že naplňuje Boží očekávání ohledně člověka „stát se Božím Obrazem“. A tímto v pravém slova smyslu splácí dluh člověka vůči Bohu, který nás stvořil proto, abychom se stali jeho obrazem. Ježíš se stává místem Vtělení a Zjevení Boha – Lásky.
Co je to však Spása. Zatímco Vykoupení řeší jakési minus, do kterého se naše přirozenost svým hříchem dostala, když se dostala pod moc zlých duchů, Spása je obnovou prvotních poměrů. Spása je ve spojení s Bohem. Spása je účastí na Boží přirozenosti. Spása je v zbožštění člověka. Svátostí Spásy je Eucharistie. Ona nás vede k účasti na božské přirozenosti. Eucharistie je Nová Smlouva uzavřená mezi Bohem a člověkem v Tele a Krve Ježíše Krista, které jsme vyzváni přijímat a tak se zmocnil své Spásy. Spása se uskutečňuje v průniku Boha do nás, skrze Slovo a skrze svátosti.