Dnes nám církev předkládá znovu před oči Pannu Marii jako vzor. Jsou nám kladeny před oči chvíle Mariina početí z Ducha svatého a jeho důsledky. Často jsme již meditovali tyto požehnané chvíle jejího života, které se pro nás stávají školou Boží moudrosti. Dnes bychom mohli obrátit pozornost na Mariino svědectví. Magnificat, který bývá velmi často považován za modlitbu, není v pravém smysle slova modlitbou, ale svědectvím. Maria se v něm nepřimlouvá Bohu, ale nám lidem. Ona nám chce zprostředkovat svou zkušenost s Bohem. Velmi často během evangelizace zaznívají svědectví různých lidí, kteří mají svou zkušenost s Bohem. A když je posloucháme, často mnoho pochopíme a získáme správnou představu o Bohu, ale zároveň také o řešení problému, který často považujeme za neřešitelný. Všimněme si dnes svědectví Panny Marie.
„Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli..“ Před několika lety jsem měl možnost navštívit charismatické středisko „Pára le Monial“ ve Francii. Mohu říci, že jsem tam viděl lidi, kteří od radosti ze své víry, od radosti nad svým Spasitelem, zpívali a tančili, až se mi to někdy nezdálo. Ale Panna Maria v dnešním Evangeliu vydává takové jistě svědectví o Bohu Spasiteli. O Bohu, který již nyní chce být naším Spasitelem a začít v nás proces naší spásy. Spása není něco, co začíná až po smrti a týká se pouze naší posmrtné existence. Bůh chce spasit celého člověka. Dokonce v samotném slově Spasitel zaznívá, že jde i o naše tělo, o naši pozemskou realitu. Svátosti církve jsou prameny spásy, vnější znamení vnitřní milosti Boží. Od okamžiku Spasitelovy smrti na kříži se Spása stává objektivní skutečností a my můžeme přicházet a čerpat z pramenů spásy. Ve spolupráci s Bohem můžeme uskutečňovat svou spásu, přivlastňovat si ji.
V čem spočívá spása? Spása je v tom, že Bůh se milosrdně sklonil k nám, že Bůh nás chce vzít za ruku, navzdory naší nehodnosti, protože nás miluje. Spása je v tom, že se chytneme a že sáhneme po této podávané Boží ruce a On nás povede. Necháme se Bohu operovat. Dovolíme, aby Ježíš začal v nás žít svůj život. I z Mariina svědectví se můžeme poučit o tom, že Spása není jen věcí eschatologické budoucnosti, spása se děje již nyní a dosáhneme ji v té míře, nakolik se odevzdáme Bohu. Toto je naše pokání a kajícnost.
Kajícnost jako snaha znovu najít prameny života. Je snahou pracovat na čistotě srdce. Dokud je v mém srdci hřích, nemůže se v něm projevit Duch Boží v plné moci a síle. Žitá kajícnost to je zápas s hříchem. U mnohých křesťanů se zcela vytratilo vědomí, že s hříchem třeba zápasit. Nejen jej vyznávat v zpovědi, ale mu i aktivně odporovat. Mnozí křesťané přijímají hřích jako realitu, s kterou se člověk jaksi musí vyrovnat a hledají možné i nemožné kompromisy, aby v tomto světě ovládaném hříchem mohli nějak bez úrazu přežít.
Jak konkrétně vypadá zápas s hříchem? Zápas s hříchem spočívá v tom, že neděláme to, co sami chceme, protože naše vůle táhne ke zlému. Musíme dělat to, co vyžaduje Ježíš od svých následovníků: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ Je nutno sebe zapřít a následovat Krista. Zapřít sebe je cosi víc než naši sebezapření. Oni jsou určitými kroky k tomuto zapření sebe ale úplně ho neuskutečňují. Pán Ježíš říká, že pokud neopustíme vše co máme, nemůžeme být jeho učedníky.
Zapření sebe to je zřeknutí se sebevlastnění. Je to darování se Kristu. To, že existujeme sami pro sebe, bez reálného vztahu k Bohu jako k Bohu, vůbec není v pořádku. Sv. Pavel stav křesťana vyjadřuje: „Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu!“ Žitá kajícnost to je boj se sobectvím. Snaha žít Boží Slovo. Dát přednost Božímu Slovu před pokušením žít jen pro sebe a podle sebe. Žitá kajícnost je snaha o čistotu srdce a čisté srdce nás vede k poznání Boha. Kajícnost je úsilí o obnovu dýchání naší duše, jak tomu bylo na počátku v ráji, když Bůh i člověk dýchali v souladu. Tady nejde o sváteční svaté přijímání, ale jde o přijetí Ježíše jako Pána a Spasitele. Jde o naši odevzdanost. Toto udělala Panna Maria. Zřekla se své vůle a úplně se odevzdala Bohu. A od té chvíle zpívá svůj Magnificat.
Což je k tomu třeba? Slyšme dále slova Mariina svědectví: „neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici …” poníženost, pokora, uznání své nicotnosti, to jsou nutné předpoklady, abychom mohli přežít Boha jako svého Spasitele. Absolutní odkázanost na Boha. Všimněme si tuto Pannu nejmoudřejší, jaká je její odpověď na Boží pozvání. Maria nemluví a neslibuje Bohu: „Já to udělám.“ Maria si nedává žádné předsevzetí ohledně Božího mateřství. Ona velmi dobře ví, že k tomu, k čemu ji Bůh zve, nestačí síly její přirozenosti. Ona se podřizuje a pokorně prosí: „staň se mi podle tvého Slova”. Toto se líbí Bohu, toto je pravá pokora. Tato pokora si je vědoma velkých věcí, které jí dělá, ten, který je mocný a právě proto, že umí , že je to dílo Boží, není ohrožena pýchou.
Tato pokora může z celou pravdivostí tvrdit: “Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, neboť veliké věci mi učinil ten, který je mocný a svaté je jeho jméno.” Tato pokora vidí za vším pozitivním v sobě dílo Boha, který je Svatý a milosrdný. Náš Bůh je milosrdný. “Jeho milosrdenství z pokolení na pokolení s těmi, co se ho bojí.” Milosrdenství Boží se projevuje vůči těm, kteří mají správný postoj k Bohu a to bázeň. Bázeň není strach z Boha ale je to strach z toho, abychom Boha neztratili.
„Mocně zasáhl svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně. Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou.“ Toto jsou důsledky přiblížení se Boha k nám. Přestáváme se bát mocných a pyšných tohoto světa, cítíme jak nás Bůh krmí dobrými věcmi. Ježíš nás vnitřně osvobozuje od strachu zpod různých nátlaků tohoto světa. Víra nás přenáší, přes všechny obtíže tohoto věku.
„Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství, jak slíbil našim předkům, Abrahámovi a jeho potomkům navěky.“ Bůh nezapomíná na své sliby. V Kristu jsou naplněny všechny Boží zaslíbení. Bůh se stal člověkem. Bůh vykupuje člověka. Bůh chce žít s námi a v každém jednom z nás, Emanuel Bůh mezi námi. Toto je Marino svědectví o tom, co jí udělal Bůh.
Sv. Jan z Kříže nám ukazuje, kam vede čistota srdce: „Duše sjednocena s Bohem a přetvořena v něho dýchá v Bohu pro Boha jakýmsi nejhlubším dechem, podobným Božímu, kterým Bůh v ní přítomen dýchá sám v sobě jako její vzor. Duše stvořené k tomu, abyste se kochali v těchto vynikajících darech, co děláte?! Kolem čeho se točí vaše touhy?! Jaká žalostná je slepota Adamových dětí, když nevidí, přestože jejich zalévá tolik světlo, a jsou hluché na takové hlasité volání.“