Včera jsme slyšeli v evangeliu jako anděl mimo jiné zvěstoval Panně Marii: „I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoli byla považována za neplodnou!“ Tato zvěst měla posloužit tomu, aby si Maria plně uvědomila, že u Boha není nic nemožného. Anděl chtěl posílit její víru. Neřekl jí nic o tom, že by se patřilo jít pomoci staré Alžbětě. A přece, v dnešním evangeliu slyšíme, že se Maria vydala na cestu a dokonce spěchala. Toto nám ukazuje její lidskou velikost a zralost. Při Zvěstování slyšela úžasnou zvěst o tom, co chce Bůh udělat v jejím životě, ale při tom, jakoby jen tak mimochodem, slyší o lidské potřebě své příbuzné. Stačilo jen tolik, že se o tom dověděla, a už spěchala pomáhat. Taková úžasná je Matka Boží.
Ženy mají zvláštní charizma, že se leccos „dovědí“. Někdy jsou to radostné zprávy, jindy se jedná o choulostivé problémy. Často si to dokonce považují za hřích, že se cosi dověděli, co nemuseli vědět. I když bychom neměli zbytečně mluvit o svých bližních, přece platí, že každou takovou informaci můžeme, podobně jako Panna Maria, proměnit na dobro a to svojí přímluvnou modlitbou a také praktickou pomocí. Když se něco dozvíme, tak to přijměme do svých modliteb, začněme se za to modlit a pokud na to máme, tak v té věci i skutkem pomozme. Tehdy přestaneme mít špatný pocit z toho, co jsme slyšeli.
Panna Maria v okamžiku Zvěstování počíná z Ducha svatého. Začíná v ní žít Ježíš. Má v sobě zárodek Ježíše. Každý hřích by mohl toto těhotenství přerušit a přece se s Ježíšem neuzavírá před lidmi. Neslyšíme o ní, že by se kdesi uzavřela, aby nedej bože nezhřešila. Slyšíme o ní, že se vydala na cestu, protože ví, že láska roste v konání. Mnozí přistupují v tomto čase na sv. zpověď a těší se ze svatého přijímání a zároveň se bojí, aby ten stav, který teologický nazýváme „stav milosti posvěcující“, neskončil spíše než na štědrý den, aby mohly přistoupit na Vánoce ke sv. přijímání. Mohu říci, že až úzkostlivě si brání tento stav milosti posvěcující. Stav milosti posvěcující můžeme nazvat i přátelstvím s Bohem.
Ježíš nepřichází proto, abychom se s ním zavřeli do skleníku a ani není odměnou za to, že jsme to s Pánem Bohem vydrželi až do Silvestra. Bůh je Bůh Silný. Pán Ježíš říká, že mu je dána veškerá moc na nebi i na zemi. Přijali jsme do sebe Někoho, kdo je Absolutně Mocný a nevstoupil do našeho života proto, abychom ho po Vánocích ze sebe vyloučili a svým životem svědčili o tom, že hřích je mocnější. Je to žalostné pokud hříchu patří všechen čas s výjimkou Vánoc a Velikonoc a přátelství s Bohem jen čas Vánoc a Velikonoc. Můžeme to vůbec nazvat stav přátelství. Zda může mít láska a přátelství určen nějaký vymezený čas. Uznávat někoho za přítele jen na Velikonoce nebo Vánoce, to je zvrácenost.
Jeden kněz se vyjádřil, že čas vánoční zpovědi je časem, kdy si navzájem lžeme. Vy lžete nám, že Pána Boha opravdu milujete a své hříchy opravdu litujete. Tvrdíte nám, že to s hříchem více nebudete zkoušet. A my zase na oplátku lžeme vám, že vám Bůh hříchy odpustil. Ale Bůh skutečně odpouští jen tomu, kdo opravdu začne dělat pokání, odvrhne svůj hřích a volí si Boha. Lítost nespočívá v tom, že své hříchy opláčeme, ale v tom, že uznáme za pravdu to, co říká Bůh o našich hříších a přestaneme v nich hledat svou spásu. Hledáme spásu v alkoholu, v drogách, v pornografii a přece je jen jeden Spasitel, Ukřižovaný Ježíš a jedna Spása Duch svatý.
„Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým..” Podívejte se, co v Alžbětině životě způsobila Mariina návštěva. Maria je tak silná z Boha, že je jako Slunce, které vyzařuje Ducha Svatého. Stačí jeden její pozdrav a člověk je dotčen Boží milostí. V ní žije Bůh, který je nekonečně mocnější než ďábel a hřích. Maria se přiblížila a Alžbětu naplnil Duch Svatý. Znalci Písma říkají, že to nebyl nějaký obyčejný pohyb dítěte v lůně matky. V řečtině je užité podobné sloveso jako když se opisuje tanec krále Davida před Archou. Malý Jan Křtitel začal v ní od radosti tančit. Maria je požehnaná a přináší požehnání.
Pokud jsme si už dopředu neumínili, že po Vánocích potratíme Krista, který nám v našem profesionálním životě pouze překáží a pokud nejsme předem přesvědčeni, že se nedá s ním a podle jeho slova v tomto světě žít, tak si vyprošujme něco z té krásné Mariině duše. Zasvěťme jí své životy, aby nám pomohla s Ježíšem žít na každém místě a v každé situaci. Jen takto přestanou být naše vánoční zpovědi lží a svaté přijímání se stane skutečným projevem lásky a ne řeknu to sprosté, ale pravdivě: „vánočkou“.
Slyšeli jsme jak Alžběta říká Panně Marii: „Blahoslavená, která jsi uvěřila”. Sv. Ambrož takto vykládá tato slova: „Ale i vy jste blahoslavení, vy, co jste slyšeli a uvěřili, neboť každý, kdo uvěří, počne a porodí Boží Slovo a pochopí jeho účinky. Kéž by v každém člověku byla Mariina duše, aby velebil Pána; kéž by v každém byl Mariin duch, aby jásal v Bohu! Pokud má Kristus podle těla jednu matku, podle víry je Kristus plodem všech. Vždyť každá duše přijímá Boží Slovo ovšem pokud je neposkvrněná, bez hříchu a pokud si s nezkaženým citem chrání mravní čistotu. Tedy každá taková duše může velebit Pána, jak velebila Pána duše Mariina a její duch jásal v Bohu Spasiteli.“