Dnešní evangelium se nachází na počátku Lukášova evangelia, které hned na začátku obsahuje dvě Zvěstování. Jedno je známo „Zvěstování P. Marie“, o kterém mluví texty zítřejšího evangelia. Dnes si všimneme Zvěstování, které zaznívá k Zachariášovi. Evangelium nám také názorně ukazuje správně principy věřící rodiny a správně životní postoje ke skutečnostem jako je chození do kostela ale i početí a narození nového člověka.
Když Lukáš charakterizuje Zachariáše mluví o něm, že do chrámu chodil sloužit Bohu a přinášet oběť. Dnešní křesťané se často stěžují, že bohoslužba jim nic nedává a proto často přestanou chodit na sv. mši. Sv. mše je však o něčem jiném. Je to služba Bohu a oběť. Přicházíme sloužit a obětovat. Alespoň na mši máme zapomenout na to, co bychom chtěli my a co by se nám líbilo a máme sloužit a obětovat Bohu. Bůh se zjevuje v čase oběti a ne jindy. Bůh tu není pro naše kulturní nebo náboženské vyžití, ale člověk je dokonale uspokojen, když se ve své oběti a skrze svou oběť setká s Bohem. Oběť otevírá dveře k Bohu. Oběť to je láska, v níž překračujeme sebe, neboť Boha máme milovat víc než sebe.
Evangelium říká, že Zachariáš a Alžběta „byli spravedliví před Bohem a žili bezúhonně podle všech Hospodinových příkazů a ustanovení. Neměli však děti, neboť Alžběta byla neplodná a oba již byli pokročilého věku.“ Slovo „neplodnost“ vyjadřuje celou jejich bolest. Neplodnost byla považována za Boží trest. Proto i život neplodné Alžběty a jejího manžela, nebyl lehký. Kdo dobře zná smýšlení lidí v Orientu, ví, že i dnes je tam každé dítě přijímáno jako úžasný Boží dar. Je to Bůh sám, který tajemně tvoří nový život. Už v Žalmech nacházíme toto přesvědčení: „Vždyť ty jsi stvořil moje útroby, utkal jsi mě v životě mé matky.“ Věří, že Bůh je dárcem a tvůrcem každého nového života, proto dítě přijímají s nadšením, jako znak Božího požehnání. Tak jako se člověk těší z ovocného stromu, když bohatě zarodí, tak se i Bůh těší z manželů, kteří se neuzavírají před dětmi.
Evangelium mluví o tom, jak se Zachariášovi zjevil anděl Gabriel a ohlásil mu narození jeho prvorozeného syna, Jana. Zachariáš je sice vzdělaný v teologii a zná i zaslíbení dané prorokům, není však schopen uvěřit radostné zvěsti. Teologické vzdělání nemusí automatický vést k víře, kterou požaduje Bůh. Jako kněz měl určitě i znalosti z medicíny a věděl i to, že Alžběta je už ve věku, kdy k její neplodnosti způsobené nemocí se přidala i přirozená neplodnost stáří. Z Písma zajisté znal příběh Sáry, Abrahamově manželky, a určitě často na toto téma meditoval, možná i kázal, ale věřit tomu, že Bůh pozná jeho bolest a není mu jedno, že on, Zachariáš, je ze svého neplodného života smutný, uvěřit tomu, že Bůh chce totéž, co prožil Abraham, uskutečnit teď a tady, v jeho životě, to je něco jiného.
On možná už na svou dávnou prosbu zapomněl, ale Bůh si na ni vzpomněl, anděl mu to výslovně připomíná: „Neboj se, Zachariáši, neboť tvá prosba byla vyslyšena; tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan.“ Anděl zjevuje Zachariášovi jeho strach. Muž má strach ze všeho, co přesahuje jeho rozum, ze všeho, kde se ztrácí logika myšlení. Jeho rozum se může stát překážkou toho, aby s prostotou dítěte přijal Slovo Všemohoucího. Zachariáš svou pochybnost vyjadřuje slovy: „Podle čeho to poznám? Vždyť já jsem stařec a moje žena je pokročilého věku.“ Panna Maria se zdánlivě ptá podobně: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ Ona se však ptá na způsob, ale Zachariášova otázka je vyjádřením jeho pochybnosti. Proto mu anděl odpovídá přísně: „Já jsem Gabriel, který stojí před Bohem; byl jsem poslán, abych k tobě promluvil a oznámil ti tuto radostnou zvěst. Hle, oněmíš a nepromluvíš až do dne, kdy se to stane, poněvadž jsi neuvěřil mým slovům, která se svým časem naplní.“ Člověk, který zažil něco špatné, těžší uvěří v dobro. Zachariáš ztrácí schopnost mluvit, protože pochybuje o Božím Slově. Panna Maria úplně věří a proto může zpívat svůj Magnificat, již od okamžiku početí. Zachariášovi se vrací řeč, až když drží chlapečka v náruči.
Evangelium sv. Lukáše ukazuje nejen důležitost narození, ale ukazuje jak důležité je již početí a jeho okolnosti. Vůbec není jedno, jakým způsobem se počíná dítě. Zda se to děje chtěně a uvážlivě, nebo jen trpně a pasivně, nebo dokonce v ovzduší agresivity vůči vznikající bytosti. Početí ovlivňuje další rozvoj duchovního života dítěte. Když psycholog přivede člověka do hypnózy a vede ho do jeho vlastní minulosti, zjišťuje, že ví přesně popsat, co se dělo nejen při jeho narození ale už při jeho početí. Už zde se mohou objevit první traumatizující zážitky, když člověk zjistí, že nebyl přijat a chtěn s láskou. Tyto zážitky nejsou uloženy v naší vědomé paměti, ale spíše v tom, co nazýváme podvědomí.
Kolikrát si rodiče stěžují na své děti, ale možná by bylo lepší zamyslet se nad tím, jak a za jakých okolností a vnitřních postojů přišli tyto děti na svět. Psychologický výzkum dokazuje, že už první momenty života mají rozhodující vliv na povahu a charakter člověka. Právě od postojů rodičů ke vznikajícímu životu záleží, zda se nový člověk bude těšit ze svého vlastního bytí, nebo zda bude žít ve stálém strachu ze sebe a o sebe, zda se v konečném důsledku dokáže přijmout ten, jehož nebyli ochotni přijmout jeho vlastní rodiče. Jen v takové rodině, kde je dítě toužebně očekáváno a chtěno, může vyrůst vyrovnaný člověk.
I když se genetikem může zdát, že vznik konkrétního člověka je výsledkem jakési přírodní rulety, přece nám Boží Slovo dosvědčuje, že Bůh již před početím dítěte má jasnou a konkrétní představu o něm a o jeho úloze v tomto světě: „Neboj se, Zachariáši, neboť tvá prosba byla vyslyšena; tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan. Budeš mít radost a veselí a mnozí se budou radovat z jeho narození. Bude veliký před Pánem, víno a opojný nápoj nebude pít, už od mateřského klína bude naplněn Duchem svatým. A mnohé ze synů izraelských obrátí k Pánu, jejich Bohu; sám půjde před ním v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům a vzpurné k moudrosti spravedlivých a připravil Pánu lid pohotový.“ Prosme dnes úctu ke každému počatému lidskému životu.