Tématem dnešního evangelia je výzva k bdělosti, stálá připravenost na příchod Pána Ježíše. „Ježíš řekl svým učedníkům: „Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří, abyste se podobali lidem, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, když přijde a zatluče.“ Máme žít tak, jako ti, kteří stále čekají na svého Pána, až se vrátí. Délka doby čekání je jeden konkrétní lidský život. Křesťan je pozván, aby svůj život prožil ve věrnosti, v očekávání příchodu Páně. Čas čekání může lásku rozhojnit, ale i zabít. Záleží od nás, jako očekáváme Pána.
Sv. Karel Boromejský nám dává moudrou radu. Prohlašuje, že „křesťan má být vždy připraven na dvě věci a to: na smrt a na svaté přijímání.“ Každý mu dá za pravdu v tom prvním případě. I sami přiznáme: „Na smrt musíme být vždy připraveni.“ Ale už méně lidí chápe, že v hodině smrti jde přesně o totéž jako ve svatém přijímání, o příchod a přijetí Pána Ježíše.
O malé svaté Terezce se říká, že ji před smrtí jedna sestra upozorňovala: „Sestřička, přichází smrt!“ A Terezka ji opravila: „Pro mě nepřichází smrt, pro mě přichází Pán Ježíš!“
Pokud nejsem připraven na svaté přijímání, nejsem připraven ani na smrt. Ve svatém přijímání se to děje v čase, který známe a nemusí jít o definitivní odmítnutí nebo přijetí Ježíše. V hodině smrti je to osudový postoj, který rozhodne o naší věčnosti. Z řečeného můžeme pochopit, že časté svaté přijímání, je školou, v níž se učíme volit si dobro a odmítat zlo. V častém svatém přijímání se učíme chtít Boha nade vše.
V každé mši alespoň v slovenském jazyce opakujeme: „Očekáváme splnění blažené naděje a příchod našeho Spasitele Ježíše Krista!“ Naše smrt, to je definitivní příchod Pána Ježíše k nám, naše smrt, to má být konečné svaté přijímání.
Všichni prožíváme pokušení „vzdát se čekání!“, žít jen přirozeně, ne z víry. „Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí. Amen, pravím vám: Přepáše se, pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat je. A když přijde po půlnoci nebo při rozednění a nalezne je tak, jsou blahoslavení.” Bůh uctí člověka, který si Ho uctívá a sám bude obsluhovat toho, kdo mu slouží. V nebi budeme obsluhováni Bohem, když jsme mu tady na zemi věrně sloužili. Bůh se zjevuje jako ten, který svým učedníkům myje nohy.
Zítra uslyšíme: „Kdyby si však onen služebník pomyslil: „Můj pán hned tak nepřijde“, a začal tlouci čeledíny a děvečky, jíst, pít a opíjet se, přijde pán toho služebníka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, ztrestá ho a odsoudí ho ke stejnému údělu s nevěřícími. Služebník, který zná vůli svého pána, a přece nic podle jeho vůle nepřipraví a nezařídí, dostane mnoho ran. Ten však, kdo ji nezná, a udělá to, co zasluhuje bití, dostane jich méně. Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat.“
Nejhorší forma čekání je nezodpovědné hýření, které se projevuje opilostí. Opilost je naprostý opak toho, co chce Bůh, opak bdělosti. Člověk v opilosti ztrácí kontrolu nejen nad majetkem, který je mu svěřen, ale nad svým tělem i nad svou duší. Proto se mezi těmi, kteří budou vyloučeni z Božího království, jmenovitě vzpomínají i opilci. Opilost se nepočítá mezi malé a všední hříchy. Není vůbec maličkým hříchem. Je to hřích, který může způsobit, že někdo nebude absolutně připraven na příchod Pána. Je opakem odpovědnosti. Opilý člověk není schopen zodpovědně jednat a tedy ani milovat. Není schopen vstoupit do Království lásky.
Míra trestu je úměrná míře poznání a obdarování.