Pokud jsme měli po včerejším čtení jakýsi pocit zvýšeného sebevědomí u Tobiáše, můžeme předpokládat, že mu šlo jen o jedno: Poukázat na nepochopitelné Boží jednání. On, který opravdu dodržoval věrně zákon a dokonce šel dál jako kázal Mojžíš, se najednou ocitl v situaci, kterou bychom mohli lidský kvalifikovat jako Boží trest. Oslepl a stalo se to bezprostředně poté, co vykoná evidentně bohulibý čin. Pohřbí zardoušeného Žida a od fyzické i psychické únavy usne na podezdívce domu. Trus mu padl na oči a on tak tvrdě spal, že nevnímal, jak mu vápno, které vrabčí trus obsahuje, přepaluje jeho oči. Sám se s bolem přiznává: „Chodil jsem k lékařům, abych se léčil, ale čím víc mě mazali léky, tím víc mé oči slábly bílým zákalem, až jsem zcela oslepl.”
Starší lidé dobře znají zkušenost se ztrátou zraku. Jak bolestně to na člověka dolehne. A vůbec, jak moc nás trápí ztráta každého smyslu, protože smysly člověka jsou úžasně Boží dary. Oni nám umožňují orientaci v materiálním světě. Čtyři roky byl Tobiáš slepý. Jeho slepota byla snad o to horší, že v jeho případe šlo o aktivního muže plného životní síly a snahy pomáhat. Můžeme to předpokládat z jeho skutků. Proč Bůh dopustil takové zvláštní zastavení v jeho životě?
Stává se, že když nám Bůh odebere některý smysl a myslím si, že nejvíce to platí o zraku, tehdy nám Bůh otevírá vnitřní smysly. V této tmě tělesných smyslů k nám Bůh začne intenzivněji mluvit v našem vnitřním světě. Jakoby nás chtěl takto přivést k plnějšímu společenství se sebou. Jakoby prosil: „Už se nerozptyluj televizí, ani novinami. Věnuj mi více času a prosím tě, neutíkej před sebou samým a přede Mnou, protože můžeš snadno zakopnout!“
Celá tíha starostí o rodinu zůstala na bedrech jeho ženy, která v té době za mzdu prováděla ženské práce, zpracovávala vlnu a dodávala zákazníkům a oni jí platili. Člověk, který je zcela slepý, prožívá jedno velké pokušení k nedůvěře a podezřívání. Ani Tobiáš se tomuto pokušení nevyhnul. Když jeho žena přinesla kůzle, jako odměnu za práci, nechtěl věřit, že je to dar, ale začal ji podezřívat, že je kradené. Zřejmě se v zajetí průměrní Židé až tak velmi morálkou nelišily od morálky pohanů. Velmi často se objevovala u nich praxe, že vůči pohanům se necítili vázáni zákonem Mojžíšovým. Tobiáš si však uvědomoval, že Boží zákon je všude platný, že Bůh tento zákon nezjevil jen Židům, aby se jím řídili pouze ve svých vzájemných vztazích, ale pro všechny lidi platí Boží zákon. Totéž platí i pro nás křesťany. My se musíme usilovat o mravnost i v nemravném prostředí! I kdyby všichni kolem kradli, my krást nesmíme. Jaksi jsme se tomu naučili během totality a dokážeme si to stále omlouvat: „Vždyť oni mně také okradli.“
Zřejmě byl Tobiáš oblíbený i mezi pohanskými zákazníky jeho manželky, o čemž svědčí dárky, které mu posílali. Sám byl velmi dobrý, ale nevěřil v dobrotu jiných. Ale když rozšiřujeme jen dobro, nedivme se tomu, že se nám dobro vrací. Pán Ježíš nás poučuje: „Co chcete, aby druzí dělali vám, dělejte i vy jim!“ Často narážíme na neochotu u druhých, ale tímto způsobem se nám vrací naše vlastní neochota. Pokud chceme zažít příjemné překvapení, snažme se i my druhých příjemně překvapit.
Když se Tobiáš pohádal se svou ženou, dověděl se o sobě samém cosi více a to bolelo: „A k čemu byly tvé almužny? K čemu byly tvé spravedlivé skutky? Teď se ukázalo, jak to s tebou vlastně je!” Je to neúprosná logika: Slepota je trest a tudíž si musel zhřešit a to pořádně. Nepřichází jen o oči, ale i o čest. Více než ztráta očí, trápí člověka ztráta cti, protože vědomí toho, že jsme žili spravedlivě, nás i uprostřed slepoty těší. Ale pokud se objeví přízrak i když jen domnělého špatného svědomí, tehdy je stav slepého člověka na zoufání. Dobrý skutek, který můžeme všichni poskytnout v takovém případě svým bližním, je povzbudit v nich víru. Utrpení nemusí být nutně důsledkem osobních hříchů. Je to součást Boží výchovy, je to příprava na definitivní odevzdání se Bohu v hodině naší smrti.