V dnešním evangeliu se setkáváme s druhou velkou náboženskou a politickou stranou židovské společnosti, která existovala v časech Pána Ježíše. První a největší skupinu tvořili farizeové, s nimiž se častěji setkáváme na stránkách Nového zákona. Farizeové věřili, stejně jako my, v duchovní svět i ve vzkříšení těla. Saduceové, na rozdíl od farizeů, nevěřili ve zmrtvýchvstání a v duchovním světě uznávali jen Boha Stvořitele, nevěřili v existenci andělů a démonů. Z Písma svatého uznávali jen pět knih Mojžíšových. Podstata jejich bludu spočívala v tom, že úsudek o Bohu si dělali jen čistě ze svých rozumových úvah o světě, ve kterém žili. Pán Ježíš jim vytýká, že neznají ani Boží slovo a ani Boží moc.
Kauza, se kterou se vytasili před Pánem Ježíšem, byla zřejmě něčím, na co neuměl odpovědět žádný farizeus. Vycházejí v ní ze situace v židovském prostředí běžné. Šlo o takzvané levirátní manželství, které bylo přikázáno v Mojžíšově zákoně. Svobodný bratr byl povinen vzít si vdovu po svém bratrovi, pokud ten nezanechal potomstvo. Měl se snažit vzbudit potomstvo svému bratrovi. Z tohoto předpisu chtěli dokázat pravdivost tvrzení, že zmrtvýchvstání nemůže existovat, neboť zákon nedovoloval, aby jedna žena patřila více mužům. Vždyť komu z nich by patřila při vzkříšení, když ji měli sedm. Podle jejich názoru smrt patřila k realitě života.
Pán Ježíš jim vytýká, že se velmi pletou, a to z dvou důvodů: Neznají ani Písmo sv. a ani moc Boží. Chybělo jim poznání Boha ze Zjevení. Zjevení je způsob, kterým se Bůh sám představuje. Tedy předmětem víry nemá být jen to, na co přijdeme vlastním rozumem. Možná, kdyby lidský rozum nebyl zatemněn a kdyby svět nebyl raněn hříchem, dalo by se i čistě lidským uvažováním neomylně přijít k pravdě. Ale Slovo Boží nám zjevuje, že člověk zhřešil a jeho rozum se zatemnil. O smrti říká Boží Slovo, že ji Bůh neučinil, že přišla na svět závistí ďábla. Pán Ježíš jim vytýká i to, že neznají Boží moc. Promítají na Boha svou vlastní neschopnost. Tato saducejská zbožnost se často objevuje i mezi námi křesťany, a to tehdy, když si pojem o Bohu vytváříme jen ze světa, který je zasažen zlem. Vychází nám jakýsi bůh, ve kterém najdeme omluvu pro svou vlastní narušenost. Něco podobného jako pohanská modla.
Základní prosba modlitby „Otče náš“ je: „posvěť se jméno tvé…“ Touto prosbou Pán Ježíš vyjadřuje skutečnost, že lidé nemají správnou představu Boha. Nemáme v sobě Boha, před kterým bychom dokázali s úctou pokleknout a kterého bychom vroucně milovali. Pán Ježíš nám pomáhá, když říká: „Kdo vidí mě, vidí Otce!“
Jak jsem již zmínil, pramen bludu a omylu saducejů spočíval v tom, že neznali ani Boží Slovo a ani Boží moc. Boží Slovo přece jasně říká, že svět se po prvotním hříchu dostal do moci zlého a my to zlo můžeme dnes vidět v nemocech, ve válkách, ve hříších, v hladu, v přírodních pohromách. Dokonce ho nacházíme sami v sobě, ve svém nitru, v těle i v duši. Nacházíme v sobě chuť ke hříchu a nechuť k dobru. Mnoho křesťanů si myslí, že když chtějí být milovníky Boha, že se musí jakýmsi způsobem ztotožnit se světem, obhajovat tento svět. A přece Boží Slovo jasně říká: „Nemilujte svět, ani co je ve světě. Kdo miluje svět, není v něm láska Otcova.“
Další blud saducejů spočíval v tom, že si posmrtný život představovali jako do nekonečna prodloužený lidský život. Věčný život je však něco úplně jiné než pozemský život. Ježíš říká: „že budeme jako andělé v nebi!“ Někdy se v nás objevuje strach z věčnosti právě proto, že si ji představujeme jako pozemský život prodloužený do nekonečna. Ale svět se pomíjí pro svou narušenost a to je správné. Tam, kde je nějaká narušenost, tam člověk nechce být věčně, ale když najdeme absolutní dobro a krásu nechceme, aby to už skončilo a nedíváme se nervózně na hodinky. Věčnost to je zamilovaný pohled na Boha. Je to pohled na Absolutní krásu a dokonalost a zakoušení absolutní radosti.
Pán Ježíš jim dává argument z těch knih Starého zákona, o nichž sami tvrdí, že jim věří. Při své argumentaci vychází z pěti Mojžíšových knih. Z popisu zjevení Boha na hoře Hořeb Mojžíšovi. Bůh se představuje Mojžíšovi, jako Bůh Abrahama, Izáka a Jakuba. Tedy jako Bůh praotců. A Bůh je přece Bohem živých a ne mrtvých, neboť jemu všichni žijí. Na závěr dnešního zamyšlení chci znovu připomenout výtku Pána Ježíše Saducejem, ale i nám. Mnoho našich problémů, mnoho zbytečných úzkostí, pramení z toho, že neznáme ani Písmo svaté a ani Boží moc. Často živíme své duše všelijakými soukromými zjeveními, ale Zjevení, které je zaručeno a dáno k naší spáse, neznáme a přece jen skrze něho přijdeme ke Spáse.