Včera jsme zanechali Tobiáše s trpkostí duše poté co jeho vlastní manželka začala pochybovat o jeho spravedlnosti. To bylo jediné bohatství, na kterém si zakládal a nyní vidí jak se začíná i o tomto pochybovat. Dnešní čtení nás přivádí jakoby do kuchyně boží prozřetelnosti, kde se zvláštním způsobem kombinují životní osudy lidí a z vyslyšení jejich osobních modliteb se splétá společný osud a řešení.
Všimněme si nejprve modlitbu Tobiáše. Pokora a kajícnost tohoto muže je přímo neuvěřitelná. Ani ve velmi těžkém stavu nezoufá a Bohu nezlořečí. Boží Slovo říká, že Tobiáš hluboce v duši sklíčen zasténal a dal se do pláče. S nářkem se začal modlit. Přišli jste už někdy na modlitbu s rozbolavělou duší? Už jste se někdy vyplakali v Božím náruči? Nebo v sobě držíte trpkost svého života, ve které vám tvrdne srdce. Mějte důvěru v Boha. Přijďte před něj i se svým bolem. Vyplačte se před ním, vyplačte se v jeho náručí, velmi se vám uleví.
Žasneme jakou čistotu způsobuje Tobiášův pláč. Ani nyní nepochybuje o boží spravedlnosti: „Spravedlivý jsi, Hospodine, všechny tvé skutky jsou spravedlivé a všechny tvé cesty jsou milosrdenství a pravda; ty soudíš svět. Nyní, Hospodine, rozpomeň se na mne, shlédni a neodsuzuj mě za mé hříchy a za to, čím jsem se provinil v nevědomosti, já i moji otcové, kteří tak před tebou zhřešili.“ Tobiáš už nemá vědomí vlastní bezhříšnosti a spravedlnosti. Vždyť všichni hřešíme, když ne porušením příkazů, tak určitě zanedbáním dobrého. Morální teologie dosvědčuje, že v této oblasti leží velké množství hříchů, které si neuvědomujeme a proto je ani nevyznáváme.
Tobiáš velmi miluje Boha, a proto říká: „Nuže, spravedlivé jsou tvé četné soudy, které jsi na mně vykonal pro mé hříchy, protože jsme neplnili tvá přikázání a nechodili jsme před tebou v pravdě.“ Jak často jsme roztrpčeni nad tím, co nás v životě stíhá a jsou to často evidentně důsledky našich špatných činů. Ale podívejme se na tohoto svatého kajícníka, který vždy hledá hřích na sobě. „I teď jsou správné všechny tvé rozhodnutí, když mě trestáš!” Jak moc se náš postoj liší od jeho postoje. Mnohokrát obviňujeme Boha z nespravedlnosti, když na nás dolehnou důsledky našich špatných skutků. Prosme si tohoto ducha kajícnosti, protože on dává úlevu a soužení šeptá: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji!“ Tobiáš se obviňuje, že nekráčel před Bohem upřímně. Snažme se o upřímnost před Bohem. Vyložme mu celou pravdu svého života.
A pak se Tobiáš velmi pokorně modlí za smrt, ale ne tvrdohlavě, nýbrž zcela podřízený Boží vůli: „Učiň tedy se mnou, jak se ti líbí, a poruč, aby mně byl odňat můj duch, abych byl vzat s povrchu země a stal se zemí. Je totiž pro mě lepší zemřít než žít, protože slyším lživá hanobení a mám velký zármutek.“ Je to modlitba, kterou by mohl leckdo z nás přijmout za svou, protože zvlášť pro staršího člověka je život často velmi těžký. Těžší ho však dělá naše neodevzdanost do vůle Boží, neochota umřít. Velkou duševní bolest mohou způsobovat nepravdivé výčitky.
„Přikaž, Hospodine, abych byl vzat z této tísně; vezmi mě na místo věčné a neodvracej ode mne svou tvář, Hospodine. Je totiž pro mě lepší zemřít než vidět tolikerou tíseň ve svém životě; kéž bych už neslyšel hanobení.“ Takto vypadala modlitba Tobiáše. Avšak nejen staří a slepí lidé trpí beznadějí, ale velmi často i mladí lidé. V takovém stavu nacházíme Sáru, dceru Raguela. Služka, která se jí chtěla pomstít, se dotkla nejcitlivějšího místa: „Ty sama své muže zabíjíš! Bylas už provdána za sedm mužů a ani po jednom nemáš jméno. Proč si na nás vyléváš zlost za to, že tví muži zemřeli? Jdi si za nimi, ať navěky nevidíme od tebe syna ani dceru!“ Sára zakusila mnoho zla od zlého ducha, který jí kazil všechny známosti, proto se nedivme, že i ona sama začínala mít zlost. Když míra utrpení přesáhne určitou hranici, nebo snad lépe by bylo říci, když člověk nedokáže ve víře nabýt správný postoj vůči svému utrpení, stává se zlostným. Nenávidí ostatní i sebe, až po sebevraždu.
Písmo Svaté říká: „Toho dne se v duši zarmoutila a dala se do pláče. Vystoupila do horní místnosti svého otce a chtěla se oběsit.“ I mladý člověk může mít tak velké problémy, že nedokáže najít východisko a může vidět řešení svých problémů v sebevraždě. Bůh podivně sleduje osudy každého z nás a hledá v našich životech stopy víry, naděje a lásky, čili stopy Boží Moudrosti.
„Ale rozmyslela si to a řekla si: „Což nebudou pak hanobit mého otce a nebudou mu říkat: Měl jsi jedinou milovanou dceru a ta se oběsila pro své zlé činy’? A přivedu svého starého otce se zármutkem do podsvětí. Prospěšnější pro mě bude neoběsit se, ale vyprosit si od Hospodina, abych zemřela a neslyšela už nikdy ve svém životě potupu.”
Oba trpí pro nerozvážně a bezcitně vypovězené slovo. Dejme si pozor na svá slova, abychom nezraňovala. Slovo vypovězeny bez Boží lásky může zranit jako hozený kámen. „V tu chvíli vztáhla ruce k oknu a modlila se slovy: „Požehnaný jsi, Bože, milosrdný, a požehnané je tvé jméno navěky.”
Boží Slovo nám odhaluje jakoby kuchyň Boží prozřetelnosti. „Před Boží vznešeností byla současně vyslyšena modlitba obou. Byl poslán anděl Rafael, aby oba uzdravil: Tobiášovi aby odstranil z očí bílý zákal, aby ten viděl svýma očima světlo Boží, a Sáru, dceru Raguelovu, aby dal za ženu Tobiášovu synovi a zbavil ji zlého ducha Asmodea. (Mladému) Tobiášovi totiž bylo souzeno, že ji dostane přede všemi, kdo by si ji chtěli vzít.