Církev nám dnes před oči klade zajímavé postavy dějin spásy, otce Tobiáše a jeho syna Tobiáše. Příběh knihy Tobiáš se odehrál po pádu severní říše r. 721, kdy bylo mnoho Židů přesídleno do Asýrie. Tobiáš a jeho rodina se dostaly do města Ninive. V zajetí prožívali Židé různé příkoří. Kdo je vlastně Tobiáš, jehož příběhem se zabývá kniha Tobiáš? Když se chceme o něm dozvědět více, čtěte celou knihu, protože liturgie vybírá jen některé části. Samotné Písmo Svaté zná dvě verze této knihy, delší a kratší. Nejprve nám Písmo Svaté představuje Tobiáše. Je sirotkem, kterého vychovává jeho stará a zbožná babička. Ještě v době svobody bydlel v horní Galileji a jako jediný příslušník kmene Neftalí uznával Jeruzalémský chrám a sám do něj putoval a přinášel desítky. Ostatní jeho soukmenovci žili v modloslužba.
Tobiáš o sobě říká: „Já, Tobiáš, jsem chodil po cestách pravdy a konal spravedlivé skutky po všechny dny svého života. Mnoho milosrdenství jsem prokázal svým bratrům a svému lidu, těm, kteří se mnou odešli jako zajatci do Ninive.“ Snažil se zachovávat celý Mojžíšův zákon a to ne jen jeho negativní přikázání ale i přikázání lásky k bližním, k nuzným, kterých je Mojžíšův zákon plný. V zajetí si dával pozor, aby se neposkvrnil pokrmy pohanů. Znovu usiloval o věrnost Zákonu. Vůbec bychom Tobiáše mohli charakterizovat jako člověka oddaného Bohu a Jeho Zákonu.
Za krále Šalmanasera se vypracoval do vysoké státní funkce. Stal se jeho nákupčím. On sám o tom mluví velmi pokorně: „Protože jsem pamatoval celou duší na svého Boha, dal mi Nejvyšší milost a přízeň u Šalmanasera. Nakupoval jsem pro něj všechno, co bylo potřeba”. Tobiáš nám chce dosvědčit, že opravdovou lidskou náklonnost lze jen tak získat, když jsme věrní Božímu zákonu a svým zásadám, jen takto si můžeme získat skuteční úctu u lidí a dokonce i u svých odpůrců. Věrnost svému přesvědčení dokáže oslovit.
Za panování Sancheriba, který velmi krutě nakládal se Židy, a často byli vražděni, Tobiáš tajně pohřbíval jejich mrtvoly. Když mu na to přišli, musel se skrývat. Všechno jeho bohatství přišlo do státní pokladny a ztratil kontakt i s vlastní rodinou. Ale tohle všechno ho nezlomilo. Později, kdy byl král Sancherib zabit, nastoupil po něm na trůn jeho syn Eseraddon. Tento udělil Tobiáši milost a jak jsme mohli slyšet v dnešním čtení, znovu jej nacházíme při konání těchto šlechetných, v božích očích velmi cenných, ale nebezpečných a státním zákonem zakázaných skutků.
Co nás nejvíce na Tobiáši udivuje? Můžeme říci, že je to smysl pro kříž. Jakoby žil tajemství pšeničného zrnka. Již před příchodem Krista pochopil to základny pravidlo spásy: „Kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne ho, kdo by si chtěl svůj život zachovat, ztratí jej.“ Ačkoli byl bohatý a požíval na královském dvoře různé výsady, i při hostině, kterou uspořádal při příležitosti svého návratu na královský dvůr, pamatuje na chudáky a posílá syna, aby pozval ubohých: „Jdi a pokud najdeš chudého z našich bratří zajatých v Ninive, kteří se celým srdcem vinou k Pánu, přiveď ho a bude stolovat se mnou. Budu čekat, synu můj, dokud se nevrátíš.“
Toto je opravdu Boží muž, který nemyslí jen na sebe, ale uskutečňuje ve svém životě zákon lásky a pochopil, že pokud nám Bůh dává nějakou hojnost, dává nám ji proto, abychom jí sloužili chudým. Možná je tu otázka, jak poznat skutečného chudého? Tobiáš nám nabízí jedno zajímavé kritérium: „bratr ve víře, který se celým srdcem vine k Pánu.” Nejsme posláni řešit všechny bídy tohoto světa. Je chudoba, kterou si člověk zavinil sám svou nerozumnosti a neposlušností Božímu zákonu. Takového člověka jeho bídou vychovává jeho vlastní zaslepenost k pokání a není naším úkolem řešit problémy, do kterých se dostal svojí nerozumnosti, dokud se neobrátí a nezačne dělat pokání. Krmit alkoholika, kteří si své propije, není dobrý skutek. Pamatuji si, že když jsem byl ještě dítětem, někdy i u nás doma obědvávali chudáci. Možná to byli kněží, kteří se vraceli z vězení. Přestože nás bylo hodně dětí, ještě i pro nuzných bylo dost. Chudí se vždy umí podělit s chudými.
Tobiáš, ačkoli nevědomky, uskutečňoval výzvy proroka Izaiáše, který byl jeho současníkem: „Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána . Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: ‚Tu jsem!‘“
Když třeba dělat dobro, Tobiáš dlouho nepřemýšlí. Dlouhé promýšlení může zabít dobré předsevzetí. Když se doslechl, že někdo z jeho národa, leží zardoušený na zemi, rychle vstal a utíkal ho pohřbít. Jak těžko se nám stává od našeho obědu nebo večeři, když nás někdo potřebuje, kolikrát si v duchu řekneme: „Kdo to zase otravuje a nedá pokoj!” Nicméně vidíme, že láska postupuje jinak. Ne to má cenu, co jsme strávili, ale to, co jsme dobré udělali. A když se po této akci Tobiáš vrátil, nevyčítá Bohu hrůzu, kterou národ prožívá v zajetí, ale pokorně přiznává, že se stalo to, co předpověděl prorok: „Všechny vaše svátky se změní na smutek a všechny písně na nářek“.
„Plakal jsem a když slunce zapadlo, šel jsem vykopat jámu a mrtvého jsem pohřbil. Moji příbuzní mě vysmáli a říkali: „Tento člověk se ještě nebojí. Už ho ráz pro takovou věc hledali a chtěli zabít: sotva jim unikl a znovu pohřbívá mrtvé.“ Není úplně pravda, že Tobiáš se nebojí, ale on se bojí moudře. Lépe je bát se Boha jako lidi. Také věřící mají strach, ale moudřejší než strach tohoto světa. Když se již chceme nebo dokonce musíme bát, bojme se Boha. V této stati krásně vidět, jak jeho mladý syn Tobiáš bude následovníkem otce, neboť takový statečný život zasluhuje obdiv dětí a přitahuje je.