V závěru dnešního evangelia jsme slyšeli z úst Pána Ježíše tento výrok: „Říkám vám, ani v izraelském národe, jsem nenašel takovou víru.“ Z celého evangelia můžeme pochopit, že víra se Pánu Ježíši líbí, že ji od nás očekává a je smutný, když ji nenachází. Pokusím se spolu s vámi zamyslet nad tím, co to víra je, co způsobuje, proč je tak důležitá?
Když přichází nový člověk na tento svět, když se v okamžiku početí objeví nová bytost, přináší si s sebou úžasný Boží dar, který psychologie nazývá „prvotní důvěra“. Základní postoj právě počaté lidské bytosti můžeme nazvat „důvěra“. Víra se zde jeví jako nejzákladnější pozitivní vztah ke skutečnosti, do které jsme svým stvořením vstoupili. Původní důvěra způsobuje, že naše duše je zcela obnažena a průchozí. Bez tohoto základního kladného postoje by v nás neexistovala žádná otevřenost a žádné přijímání. A víme jak je zvlášť rozvíjející se život odkázán na přijímání. Dokud je zde víra, je zde i otevřenost a je zde schopnost přijímat. To, co na první pohled vypadá jako duchovní úvaha o víře se týká těch nejzákladnějších skutečností jako dýchání, pití mateřského mléka, přijímání potravy, uvolněnost v náruči matky, otce, ale i vzdělávání a fyzického i duchovního růstu. V tomto smyslu můžeme víru definovat jako bytostnou otevřenost, která umožňuje přijímání a z něj vyplývající růst.
Katechismus učí, že: „Stvoření má svou vlastní dobrotu a dokonalost, ale nevyšlo z rukou Stvořitele zcela dokončeno, je stvořeno tak, že je „na cestě“ (In statu via) ke konečné dokonalosti k jaké ho Bůh určil: tu však má postupně dosáhnout.“ Především to platí o samotném člověku, který je pozván na cestu dokonalosti, pro kterou se má svobodně rozhodnout. Sv. Pavla v listě Ef 1,3-6: „Bůh nás svým dobrotivým rozhodnutím předurčil, abychom se skrze Ježíše Krista stali jeho dětmi (měli tutéž přirozenost) na chválu a slávu jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu.“ Původní lidská přirozenost je tedy přirozenost bohočlověka. My všichni jsme pozváni k zbožštění. Skutečná dokonalost a velikost člověka je v Bohu. Spása je obnovou prvotního společenství člověka s Bohem, které prožívali první lidé v ráji. Spása spočívá v tom, co Ježíš celou svou bytostí zjevuje, spojenectví, Nová smlouva člověka s Bohem uzavřena v lidském těle a krvi.
Ačkoliv člověk, tak jak vyšel z Božích rukou, byl obdařen prvotní důvěrou a obecnou láskou, hřích v jeho duši zatemnil obraz Boha a začal se v něm objevovat strach. Člověk od chvíle, než zhřešil, nemá žádnou jistotu. Svět, do kterého a jakého jsme se narodili jako dědicové Adamovy viny, má tendenci ničit naši víru. Hřích vede k zážitku zla, které způsobuje, že se lidská bytost uzavírá. Sv. Augustín výstižně definuje hříšníka jako „homo incurvatis in se“, tedy člověk zkroucený do sebe, do sebe uzavřen. Hřích zastavuje náš růst. Nekající hříšník se podobá nehotovému dílu, které brání tvůrci pokračovat v díle a kritizuje nehotovou práci a uráží ho.
Víra jako otevřenost je nutná k uzdravení této do sebe uzavřené bytosti. Nám je ohlašované: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen!“ Avšak v křesťanské víře jde ještě o větší otevřenost jako je schopnost uvěřit Slovu. Jde o bytostnou otevřenost vůči Božímu Duchu. Jde o to, stát se průchozím, prostupným pro Boha. Přijmout do sebe Kristovu plnost. Jde tedy o víru jako o přivlastnění si. Takhle to píše sv. Pavel v listě Korinťanům: „Kristus se podle vůle Boha stal naší moudrostí a spravedlností, posvěcením a vykoupením.“ (1 Kor 1,30).
Když člověk hříchem ztratil Boží přátelství, ztratil Božího Ducha, bytostní Dobrotu. Kdo vírou nepřijme Boží Slovo, nemůže přijmout ani Ducha Svatého. Moudrost a Spravedlnost jsou Božími vlastnostmi, člověk může mít na nich účast, jen když se otevře Bohu jako Slovu a Duchu. Víra umožňuje nádech Boží lásky. Sv. Antonín Paduánský tvrdí, že „Láska je duší víry“, tedy základem, z něhož víra vyvěrá. Bůh je Láska a základní odpověď Bohu je uvěřit v Lásku. Dokud v ni neuvěříme, nebudeme se moci z ní těšit. Víra je jako otevřená náruč, bez níž není možné přežít přiblížení Boha. Bez víry není přijetí a bez přijetí neexistuje objetí a zakoušení.
Jak je to s vírou a spásou. Někdo se domnívá, že Spása je odměnou za dobrý život na této zemi a církev se grupa z vybrané elity. Pravda je však taková, že církev je Božím ústavem Spásy pro hříšníky a Spása je boží operací, kterou potřebuje každý člověk, když chce vejít do nebe. Spása je ovocem odevzdanosti a ta pochází z víry. Člověk se nemůže sám spasit, ale může se dát spasit.
V tomto týdnu jsme oslavovali Tajemství Těla a Krve Páně. Sv. Tomáš Akvinský takto uvažuje nad tímto tajemstvím: „Protože nám jednorozený Syn Boží chtěl dát účast na svém božství, přijal naši přirozenost; stal se člověkem, aby člověka zbožštil. A nejen to: On všechno, co si z našeho vzal, plně vynaložil na naši spásu; své tělo nabídl Bohu Otci v oběť smíření na oltáři kříže a svou krev vycedil jako naše výkupné a jako očistnou lázeň, abychom byli vykoupeni z ubohostí otroctví a očištěni ode všech hříchů. Aby však v nás zůstávala trvalá památka na toto veliké obdarování, pod způsobami chleba a vína zanechal věřícím své tělo jako pokrm a svou krev jako nápoj.
Jak drahocenná a podivuhodná je to hostina, přinášející spásu a plná všeliké lahodnosti! Neboť co může být vzácnějšího než tyto hody? Nepředkládá se nám totiž žádné maso telat a kozlů jako kdysi za mojžíšského zákona, ale nabízí se nám tu sám Kristus, pravý Bůh. Vzbuzuje snad něco větší podivení než tato svátost? Žádná jiná svátost není spasitelná jako tato: Zbavuje hříchů, rozmnožuje ctnosti, naplňuje duši hojností všech duchovních darů. Církev ji přináší za živé i mrtvé, aby měl každý člověk prospěch z toho, co bylo zřízeno pro blaho a spásu všech.“ Slyšeli jsme: „Protože nám jednorozený Syn Boží chtěl dát účast na svém božství, přijal naši přirozenost; stal se člověkem, aby člověka zbožštil.“ Můžeme tedy právem říci, že Eucharistie je svátostí našeho zbožštění.