Ústřední myšlenka dnešních čtení je svěcení soboty. Než začneme meditovat nad těmito místy, musíme vysvětlit jednu důležitou věc: Proč my křesťané nesvětíme sobotu, ale neděli? Bůh stvořil podle Písma svět za 6. dní. Číslo 6 je symbolem světa, sice stvořeného ale nezavršeného, protože završením světa je Boží Vtělení, nebo jak říká stará židovská tradice: „Sabat měl být dnem svatby člověka s Bohem.“ Víme, že číslo 6 je i číslem Satana. Proč? Protože Satan chce člověku namluvit, že mu úplně stačí stvořeny svět. Ale člověk je pozvaný k účasti na Boží přirozenosti, proto ho stvořeny svět nemůže úplně uspokojit. Podle téže židovské tradice člověk zhřešil v pátek v 15,00 a Bůh se rozhodl potrestat člověka. Takže ten slavný šabat se už nekonal, ale za člověka se přimlouval před Bohem.
Když se nad tím dobře zamyslíme, tak zjistíme, že smysl Šabatu se naplnil v Panně Marii, v Božím Vtělení, které se uskutečnilo v jejím lůně a dokonalo v Kristu. Ona je ta slavná „nevěsta Šabat“. V jejím lůně se uskutečnila svatba člověka s Bohem. Myslím si, že toto je to nejpodstatnější, smysl Šabatu se již naplnil v Božím Vtělení.
Již v samotném Písmu vidíme, že Kristus se zjevoval apoštolům výlučně první den v týdnu. Tehdy se událo i jeho zmrtvýchvstání, tehdy sestoupil Duch Svatý. Všechna velká Pánova Tajemství Vykoupení se uskutečnila první den v týdnu a první den v týdnu je vlastně naše neděle, protože židovský týden byl zakončen Šabatem – sobotou. Všechny důležité události v životě první církve se staly v neděli. Křesťané se v neděli scházeli k lámání chleba, k dobročinným sbírkám (Sk 20,7: 1 Kor 16,2) Sv. Jan v den Páně upadl do vytržení a měl vizi budoucností církve, která je obsažena v Apokalypse. (Zj 1,10)
Starokřesťanská církev se necítila vázána příkazem světit sobotu. Např. již sv. Ignác v listu, který psal mezi rokem 110-117 píše do Magnézie: „Nedejte se svést bludnými naukami ani starými bajkami, neboť jsou ničemné: Neboť pokud ještě žijeme podle židovského zákona, přiznáváme se, že jsme nepřijali milost. Vždyť boží proroci žili podle Ježíše Krista. Proto i pronásledování trpěli, jsouce oduševňováni jeho milostí, aby neposlušné dokonale přesvědčovali, že je jeden Bůh, který se zjevil skrze Ježíše Krista, svého Syna, který je jeho Slovem, který přišel z mlčení a ve všem se líbil tomu, který ho poslal.
Pokud tedy starým způsobem žijící došli k nové naději, když už více nesvětí sobotu, ale žijí v zachovávání Pánova dne, který se prostřednictvím Něho a jeho smrti začal i náš život, někteří to popírají, ale prostřednictvím tohoto tajemství jsme přijali víru a pro něj snášíme vše, abychom se dokázali učedníky Ježíše Krista svého jediného učitele.
Ale to, co se týkalo svěcení Pánova dne nás zavazuje ale v neděli. Samozřejmě opraveno a korigováno samotným Ježíšem. Především platí to, že tento den, tedy neděle, je zasvěcená Pánu. Celý svět nás vykořisťuje, jedině Bůh nám přeje a jako dobrá matka nás zve k odpočinku. Tento den je ustanoven k našemu dobru abychom si odpočinuli. Tento den je předobrazem věčnosti, kdy budeme výlučně s Bohem a pro Boha. Tento den je také prostředkem, aby se naše činnost nestala pro nás modlou, bůžkem. Alespoň jeden den se zastav a zamysli se, proč žiješ, proč jsi na světě? Tento den je zde proto, aby si upíral svůj vnitřní zrak a hledal světlo, které zazářilo z temnot, aby Bůh zazářil i v našich srdcích a osvítil nás, abychom znali Boží velebnost, která se skví na tváři Ježíše Krista.
Neděle je den hledání Pána Ježíše. V tento den ho hledala Maria Magdaléna, tento den se s ním setkali emauzští učedníci, apoštol Petr a Jan a ostatní. V tento den poznali Pána při lámání chleba. V tento den setrvávali apoštolové na modlitbách spolu s Marií Ježíšovou Matkou, když na ně sestoupil Duch Svatý v podobě ohnivých jazyků, tento den je den milosti, kdy jsme ospravedlňováni Pánovou milostí a ne svými zásluhami.
A Ježíš nás vybízí jak lépe a dokonaleji tento den světit, jako bylo farizejské svěcení soboty, které nedovolovalo dělat nic a raději nechalo člověka zemřít, než by ho zachránilo. „Sobota je tu pro člověka a ne člověk pro sobotu.“ Trvá-li církev dnes na zachovávání Pánova dne, věz, že je to k tvému dobru. Bohu je líto, že si nedopřeješ odpočinku.
A ještě jednu pravdu nám zjevuje dnešní evangelium o sobotě. Dobro lze dělat i v sobotu. Velmi často Pán Ježíš přišel do konfliktu s farizeji, kvůli jejich nesprávnému postoji k sobotě. Už prorok Izajáš předpovídá ve jménu božím: „Vaše šábesy nemůžu vystát.“ Nedivme se, že Pán Ježíš svým vzkříšením si zvolil nový den, den milosti.
V kulturách vzešlých z křesťanství je neděle svátečním dnem, neboť většina křesťanů si tento den, „den po sobotě“, připomíná vzkříšení Ježíše Krista a aplikuje na něj rovněž přikázání z desatera o svěcení dne odpočinku (které ve Starém zákoně bylo aplikováno na sobotu). Tento křesťanský význam neděle se odráží např. v ruském názvu tohoto dne воскресенье (voskreseňje) – vzkříšení.
Aplikace přikázání o svěcení dne odpočinku vedlo k tomu, že se z neděle stal den pracovního klidu a odpočinku. První výnos o zachovávání pracovního klidu v neděli pochází od římského císaře Constantina z roku 321. Tímto výnosem byla neděle určena za den úředního klidu. Povoleno vykonávat bylo pouze tzv. „manumissiones“ — propouštění otroků na svobodu.[1] Do té doby se neděle nijak neodlišovala od ostatních dnů týdne.
Název pro neděli odvozený z latinského (dies) dominica, tj. „den Páně“, pochází ze skutečnosti, že tento den jakožto den Kristova vzkříšení je jemu zasvěcený, je to tedy „Pánův den“. Jsou to např. italština (Domenica), španělština (Domingo), francouzština (Dimanche) a další. Naopak názvy jako anglicky Sunday či německy Sonntag pocházejí z předkřesťanské doby a – podobně jako staří Římané (Dies solis) – označují neděli za „den Slunce“.