Dnes nám kniha Sirachová nabízí zvláštní formu modlitby za Izrael. V přeneseném slova smyslu ji můžeme aplikovat na všechen boží lid, za Církev a za všechny, kteří na tomto světě zápasí o Boží království, neboť slovo Izrael znamená Boží bojovník.
„Smiluj se nad námi, Bože vesmíru a pohlédni na nás, ukaž nám světlo svého milosrdenství a naplň bázní před sebou všechny národy; ať poznají, jak jsme my poznali, že není Boha kromě tebe, Pane.“ Když se jdeme modlit, osvoboďme se od všech ekonomických představ, protože máme do činění s Láskou. V modlitbě neplatí žádné ekonomické výpočty typu „měl dát“ a „dal“. K Bohu nemůžeme přistupovat z pozice rovnosti nebo dokonce záslužnosti. Nic si nezasluhujeme, ale všechno dostáváme jako milost. Co máš takové, co by jsi nebyl dostal? Dokud nemáme ducha kajícnosti a vědomí bez – zaslúžnosti, budeme často obviňovat Boha svou logikou: „Měl dát a nedal!”. Takto se nepřistupuje k Bohu! Jen jedno zaváži – pokorné „Smiluj se nad námi Bože Vesmíru a pohlédni na nás!“
V slově „smiluj se“ zaznívá prosba o milost, o lásku a přátelství. Liturgie výstižně říká, že hříchem jsme ztratili Boží přátelství. Láska je možná i k nepřátelům, ale je bolestná. Přátelství je jakási pohoda lásky. V staroslověnštině to ještě lépe vyznívá: „Hospodi, pomiluj ni!“ Je v tom prosba o slitování ale také o boží něžnost. Nejen „Bože smiluj se“, ale ještě více „Bože miluj mě“ – chci zakusit tvou Lásku.
Důležité je vědomí, že Ten, se kterým chci vstoupit do modlitebního kontaktu, je Bůh Vesmíru. Dnes na základě vědeckých výzkumů můžeme ještě lépe pochopit než v předešlých dobách, co znamená, „Bůh Vesmíru!“ Člověk Starého zákona měl velmi jednoduchý pohled na svět. Zem byla jako talíř a nad ní byly na nebeské klenbě zavěšené slunce, měsíc a hvězdy. Bylo to velkolepé, ale ne tak děsné, jako když se dnes zamýšlíme nad tím, co nám říká o vesmíru moderní věda. Rozměry vesmíru si ani nedokážeme představit a zjišťujeme, že jsme menší než nic a Ten, ze kterým chceme v modlitbě mluvit, je Bůh tohoto děsivého vesmíru.
Musíme ještě pokorněji padnout na kolena. On je Pán hvězd a galaxii, které volným okem ani nedokážeme vidět, a kterých je ve vesmíru bezpočet. On stvořil nejen hmotu, ale i prostor a čas. Tohoto Boha prosíme, aby pohlédl na nás. Aby si všiml zrnka prachu, aby si všiml svých maličkých, kteří jsou menší než nic. Prosíme, aby nám ukázal světlo svého milosrdenství. „Světlo“ jeho milosrdenství, nebo „Zjevení“ jeho milosrdenství, je Boží Syn, který se z milosrdného soucitu vůči nám stal člověkem a navštívil nás v tomto údolí stínů smrti. Touto modlitbou vyprošujeme pro Izrael a pro celý svět poznání Božího Syna.
„A naplň bázní před sebou všechny národy.“ Vědomí Božího majestátu vyvolává v člověku správný postoj, který nazýváme bázeň. Bázeň je strach a zároveň láska. Ne horor z Boha, ale strach, abychom Boha ničím neurazili, abychom neztratili jeho přátelství. Bůh má moc dat nám účast na svém nestvořeném bytí. Sv. Bonaventúra říká, že silou Lásky budeme proměnění v toho, kterého milujeme.“
„Obnov znamení a zopakuj zázraky. Shromáždi všechny Jakubovy kmeny a budou tvým dědictvím jako na počátku.“ Tu zaznívá prosba za jednotu Božího lidu – církve. Největší znamení, podle kterého nás mohou všichni znát, je vzájemná láska. Prosíme Boha, aby znovu zopakoval znamení a zázraky, jako na počátku. Prosíme také, aby shromáždil znovu do jednoho ovčince rozptýlené děti Izraele. Nic tak nepřekáží apoštolskému působení církve, jako její nejednotnost. Kdo rozbíjí jednotu církve, prohřešuje se proti jeho Tělu a trhá ho na kusy. Úd, odtržený od tele, nedokáže plnit svou normální funkci a zmrzačené tělo, nedokáže plnit plně své poslání. Proto ne – jednota je tak velký hřích, že i kdyby ti, kteří se bez příčiny oddělují, dělali jménem Kristovým zázraky, přece jim na konci časů, bude řečeno: „Nepoznám vás, pachatelé nepravosti!“ My všichni můžeme přispět k jednotě tím, že odstraníme ze svého středu pohoršení a hřích, a staneme se příbytkem Božím.
Slovo „církev“ řecky „ekklesia“, znamená „náboženské shromáždění“. Tento termín se často používal v řeckém překlade SZ pro shromáždění, které se sešlo před Bohem na vrchu Sinaj, kde Izrael dostal Zákon a kde si ho Bůh vyvolil za svůj svatý lid. Tým, že se první křesťanské společenství nazvalo „ekklesiou“, vyjádřilo, že se považuje za dědice tohoto shromáždění. Výraz „Kyriake“, od kterého pochází aj české „Církev“, znamená „patřící Pánovi“. Církev je lid, který patří Pánovi, žije ze Slova a z Kristova Těla a tak se stává Kristovým Tělem.
Křesťané starověku říkali: „Svet byl stvořen kvůli Církvi“. Bůh stvořil svět pro společenství se sebou samým a ono se uskutečňuje „svoláváním“ lidi ke Kristu. Cílem všech věcí je Církev a samotné bolestné změny, jako je pád andělů a hřích člověka, Bůh dovolil jen jako příležitost a prostředek, aby rozvinul celou míru lásky, kterou chtěl zahrnout svět. Shromažďovaní Božího lidu se začíná v okamžiku, kdy začne hřích ničit společenství člověka s Bohem i společenství lidí navzájem. Shromažďování Církve je reakcí Boha na chaos, který způsobil hřích.
„Smiluj se nad svým lidem, který nosí tvé jméno, nad Izraelem, se kterým si zacházel jako s prvorozeným. Smiluj se nad svým svatým městem, nad Jeruzalémem, místem tvého spočinutí. Naplň Sion svou vznešenost a svou slávou tvůj chrám“. Táto prosba je výsostně prosbou za Izrael. Izrael je Boží prvorozený a Bůh se k němu tak i chová. Izrael dostal různé zaslíbení, různé požehnání, ale také přísnější výchovu jako všechny ostatní národy. Vidíme to v celých jeho pohnutých dějinách. Izrael je Boží prvorozený. Můžeme se dovolávat jen dobroty a věrnosti Boží, proto znovu za něj prosíme: smiluj se. Srdcem světa je Izrael, srdcem Izraele je Jeruzalém a srdcem Jeruzaléma je Sion. Sion je místem, na kterém Ježíš ustanovil Novou a Věčnou smlouvu. Srdcem Siona je Ježíš v Nejsvětější Svátosti oltářní. Svátost oltářní je velebnost a sláva Boží, která naplňuje všechny pravověrné chrámy.
„Vydej svědectví těm, kteří jsou prvotina tvého stvoření, a splň vše, co v tvém jménu předpovídali. Dej odměnu těm, co se spoléhají na Tebe aby se ukázalo, že tvoji proroci jsou hodnověrní.“ Prosíme Boha, aby znovu vydal svědectví těm, kteří jsou prvotinou jeho stvoření. Aby se naplnilo všechno, co předpověděli proroci, aby se naplnilo i to velké proroctví, že i Izrael se obrátí.
„Vyslyš modlitby svých služebníků pro blahovůli vůči svému lidu a veď nás na cestu spravedlnosti, ať vědí všichni, co žijí na zemi, že jsi Bůh věků.“ Naši modlitbu za Izrael Starého i Nového zákona jsme začali vzýváním Boha vesmíru, toho nepředstavitelného Boha, který je větší nad veškerý pomyslný prostor, větší nad hloubky vesmírných oceánů. Svou modlitbu končíme vzýváním „Boha věků“. Náš Bůh je i Bůh věků. Bůh, který stojí nad časem. On je od věčnosti až na věky. On není omezen časem ani prostorem, jako my. Náš Bůh je Bohem i té úžasné propasti času. Bůh dějin. Volejme znovu, k Bohu, jehož nemůžeme chytit do lidské spravedlnosti ale jen do sítě touhy a lásky: „Smiluj se nad námi!“