„Buď veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, (na dědictví) skvělé a trvalé. Je pro nás připraveno v nebi; (který nás ve svém velkém milosrdenství vzkříšením Ježíše Krista z mrtvých znovuzrodil pro živou naději, pro neporušitelné, neposkvrněné a nevadnoucí dědictví. Ono se uchovává pro vás v nebi).“
Sv. Petr apoštol začíná svůj list zvelebováním Boha. Pokud se v našem osobním životě neobjevuje potřeba zvelebovat Boha, tak si musíme uvědomit, že chyba není v Nekonečně Milosrdném Bohu, ale v nás. Neexistujeme a nežijeme správným způsobem. Různé události svého života hodnotíme jako špatné, protože jsme zamilovaný do svého vězení a neceníme si pravou svobodu, ke které nás vede Boží výchova. „Každý kdo páchá hřích je otrokem ďábla.“ Kdo existuje pro hřích, nemůže v sobě zažít velikost Božího milosrdenství. Pokud se srdcem usadím v tomto pomíjivém a narušeném světě, nevytryskne z našich srdcí zvelebování Boha.
Možná děláme ještě jednu velkou chybu a to je chyba pohledu. Díváme se na svět jen lidskýma očima, bez očekávání budoucnosti. Praktický neočekáváme nic dobrého od Boha. Ale náš Bůh je také Bohem budoucnosti. Jemu patří budoucnost. Víra to je schopnost dívat se na svět Božím pohledem. Svět, ve kterém žijeme, není ještě Božím Královstvím. Svět potřebuje lidi svobodné od egoismu.
Můžeme se zeptat, jakým způsobem nás Bůh vysvobozuje. Z naší strany je nutná otevřenost, kterou způsobují v duši Božské ctnosti, tedy víra, naděje a láska. Otevřenost pro Dobro, schopnost přijmout Dobro.
Sv. Peter nás dnes upozorňuje zvlášť na jednu z nich a to na Naděje. Boha máme zvelebovat i proto, že nás vzkříšením svého Syna Ježíše Krista z mrtvých, znovuzrodil pro živou naději. V celém hlásání Ježíše Krista se o naději vůbec nemluví, ale po jeho vzkříšení se doslova může mluvit o explozi naděje. Hovoří se o ní na mnoha místech apoštolských listů. Křesťanská naděje je důsledkem Kristova zmrtvýchvstání. Je důsledkem Spásy, kterou Kristus svou smrtí uskutečnil.
Sv. Petr, přirovnává účinky křesťanské naděje, která pramení ve Vzkříšení Páně, ke znovuzrození. „Bůh nás vzkříšením svého Syna z mrtvých, znovuzrodil pro živou naději.“ Podle sv. Petra je naděje tak velkou silou, že ji můžeme nazvat znovuzrozením. Tento svět umírá na beznaděj. Svět nečeká od Boha nic dobrého. Svět se uzavírá předtím, který mu nabízí „živou naději“. Živá naděje je opakem nadějí, které dává svět, a které člověka vždy znovu a znovu zklamou. Ukážou se jako iluze.
Živá naděje, kterou dává Bůh je plodná. Naděje tvaruje naši duši. Rostou do podoby své naděje, svého očekávání. „Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, jak je on čistý,“ píše apoštol Jan ve svém listu. Bůh naši naději vzbudil faktem vzkříšení Ježíše. Žalmista byl přesvědčen, že mrtví ztrácejí veškerou naději, proto jen živí mohou chválit Boha. Ale Bůh Otec vzkřísil spravedlivého Ježíše a tak dokázal, že spravedlnost je nesmrtelná. Tak nám zjevil i naše vlastní vzkříšení, když kráčíme cestou spravedlnosti i za cenu vlastní smrti. Už neočekáváme provizorní život v zemi hříchu a smrti, ale věčný a bezpečný život bez konce.
Zvelebujme Boha, který nám dal živou a opodstatněnou naději, skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých. To co pro nás připravil je „neporušitelné“ – tedy nezranitelné, nerozbitné, pevné a stálé. Mluví o „neposkvrněném dědictví“, které je mravně dokonalé a stálé, nezasažené hříchem, nenarušené. A do třetice ho označuje jako „nevadnoucí dědictví“ – tedy plné vnitřní vitality, která nachází svůj zdroj v životě samého Boha. „Ono se uchovává pro vás v nebi.“
„protože totiž máte víru, chrání vás Boží moc (a vede) ke spáse, která se má ukázat (nyní) v poslední době. (Vás Boží moc vírou chrání pro spásu, která je připravena zjevit se v poslední době.)“ Naše naděje pramení z víry. Proto je velmi
Věříme v Dobrotu Boha, věříme v Solidnost Boha, který dal přislíbení. Věříme, že Bůh vyslovil své Slovo. Když věříme a věříme Bohu, tehdy nás víra svou mocí chrání pro Spásu. Víra zastaví destrukci našeho duchovního života, zastaví rozpad osobnosti a způsobí, že se dále nebudeme potácet ve tmách, protože Boží Slovo se stane pro nás Světlem na naší cestě. Plnost Spásy se sice zjeví až na konci časů, ale jakési prvotiny, první plody Spásy, můžeme v sobě zakusit už teď.
Jednou z prvotin Spásy je radost. „A proto budete potom jásat, i když vás musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky, aby se vyzkoušela vaše víra, vzácnější než pomíjející zlato, které přece bývá čištěno v ohni. Až se pak zjeví Ježíš Kristus, bude vám to ke chvále, slávě a cti. (Proto se radujete, ač se teď, je-li třeba, trochu i rmoutíte pro různé zkoušky, aby vám vaše vyzkoušená víra, mnohem vzácnější než pomíjivé zlato, které se také zkouší ohněm, byla na chválu, slávu a čest tehdy, když se zjeví Ježíš Kristus.)“
Každá zkouška nese s sebou obavy, ale překonaná zkouška vlévá stále větší jistotu. Jistotu, která nachází svůj pramen ve věrnosti a stálosti Boha, který nás povolal. Sv. František z Assisi říká: „Každé překonané pokušení je jakoby snubním prstenem, kterým se Pán zasnubuje s duší svého služebníka.“ Pokušení nemusí být pro nás jen pramenem zármutku ale i výrazem naší lásky k Bohu.
„Toho milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte, třebaže ho ještě nevidíte. Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti; až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše. (Vy ho milujete, přestože jste ho neviděli. Ani teď ho nevidíte, ale věříte a jásáte nevýslovnou radostí, plnou slávy, že dosahujete cíle své víry – spásu duší.)“ Ještě věrohodnějším znamením správné existence, tedy existence, která roste do Spásy je láska, láska k Ježíši ale i láska ke všem lidem a k celému Božímu Stvoření. Milujeme Ježíše navzdory tomu, že ho nevidíme. Nemilujeme ho tělesným způsobem, ale duchovně. Ne pro vnější vzhled, ale pro kvalitu ducha. Ve vůli se s ním sjednocujeme. A tato láska nás přeměňuje do stále větší podobnosti s ním. Sv. Bonaventura říká – „Silou lásky budeš přeměněn v toho, kterého miluješ!“
Je zajímavé, že ho nevidíme a přece ho milujeme. Až kdesi v podvědomí, v hloubce své duše, máme uloženou podobu Boha, Boží Slovo, skrze které jsme byli stvořeni, a tuto podobu stále hledáme. Při setkání s Kristem, skrze jeho Slovo poznáváme, že toto je Bůh mého srdce. Toto je Bůh mého svědomí. Toto je náš Bůh. Duch Svatý v našem srdci vydává svědectví. Náš duch se koří před Kristem. Každá duše je svou podstatou křesťanská. Kromě živé naděje se v nás objevuje cosi, co apoštol nazývá „zářivá radost“, radost plná slávy.