„Těm, kdo činí pokání, dopřává návratu, a povzbuzuje ty, kdo ztrácejí vytrvalost.“ Celý lidský svět je na útěku od Boha a proto živoří. Jediná šance jak se zachránit je změnit směr svého života. Rozhodující je cesta návratu. Cesta návratu je cesta pokání. Slovo pokání se v hebrejštině řekne Teshuvah = a to je odvozeně od slovo Suva = návrat a slovo tešuva = kající návrat k Bohu. Výzva k pokání je jako výzva: „Vraťte se k Bohu, který je vaším Otcem.“ Pokání začíná v tom okamžiku, kdy uvěříme v Lásku, která stojí za vším, co je. Cesta návratu, možnost vrátit se, je vyhrazena kajícníkem.
Církev není společenství dokonalých. Církev je společenství těch, kdo činí pokání. Velmi pěkně to vyjadřuje definice: „Církev je ústav spásy pro hříšníky.“ Pokud chce někdo přijít jinou cestou k Bohu, velmi se mýlí, protože neexistuje žádná jiná vznešenější cesta, jako cesta pokání. Mystika je rovněž a výhradně cestou pokání. Bůh nás očišťuje, když souhlasíme s jeho plánem spásy. Kajícníka Bůh posiluje, aby vytrval a ukazuje mu odměnu.
„Obrať se k Hospodinu a zanech hříchů, pros ho (modli se před Hospodinem ) a přestaň budit pohoršení. Navrať se k Nejvyššímu a odvrhni od sebe nepravost, měj ve velké nenávisti každou ohavnost.“ Kdy se obracíme k Hospodinu? Tehdy, když ho ve své bídě začneme vzývat. Vzýváme ho modlitbou. Modlitba, aby byla efektivní, musí být stálá. Když se modlíme, tedy nemůžeme současně koketovat s ďáblem. Boha máme milovat celou svou myslí, každou svou myšlenkou. Z každé myšlenky můžeme a máme udělat rozhovor s Bohem. Nemyslet na Boha, zapomenout na Něj je hřích, který umožňuje vstup démonům do naší mysli formou špatných myšlenek.
Když se cítíme rozbití zlým duchem, vzývejme zvláště P. Marii která netrpěla žádnou roztříštěnosti, rozpolceností mysle, ale úplně celá se darovala Bohu. Žádné stvoření nebylo nikdy tak radikálně oddané Bohu a jeho plánu Spásy, jako Ona a Její Syn. Proto se Jí ďábel bojí a opouští duši, která Ji vzývá o pomoc. Kdykoli se vracíme k Pánu a odvracíme se od svých hříchů, ďábel ztrácí svou moc nad námi a nemůže nám skutečně ublížit. Vyprošujme si Boží pohled na hřích a uvidíme, že je ohavností. Mějme ve velké nenávisti každou ohavnost.
„Kdo bude v podsvětí chválit Nejvyššího namísto těch, kdo jsou živi a vzdávají mu chválu? Od mrtvého, který už není, chvála nezazní, jen živý a zdravý bude Hospodina chválit.“ V naši slovenské verzi je přídavek: „Dokud žiješ, můžeš velebit Boha; zvelebuj jej tedy, dokud si živý a zdravý, chval ho a budeš se honosit jeho milosrdenstvím!“ Znovu je v těchto verších narážka na dva druhy modlitby. Mluví se o modlitbě chvály a zvelebování. Jsou to dva stupně modlitby k Bohu, které nesmí, chybět v našem modlitebním životě. Chvála je vždy za něco. Boha chválíme za vše, co učinil. Zvelebování se objevuje tam, kde poznáváme Boha bezprostředně a zvelebujeme jej pro něho samého. Pramenem zvelebování je kontemplace. Poznání Boha je velmi důležité, abychom neumírali jako zoufalci, ale abychom chválili Boha ještě před smrtí. Když vzdáme dík za všechno, co nám Bůh udělal, budeme se honosit jeho milosrdenstvím. Když budeme vděčný za svět, v němž momentálně žijeme, budeme přeneseni do světa úžasnějšího.
A ještě jeden přídavek: „Jak velké je Pánovo milosrdenství a jeho slitování nad těmi, co se k němu obrátí!“ Obraťme se ještě dnes v této chvíli k Pánu. Obraťme se v kajícnosti, v uznání svých hříchů. Jako kající lotr vyznejme, že my spravedlivě trpíme, ale Ježíš trpí za nás, nevinný za nás viníky a chvalme a zvelebujme Boha za to, že v kajícnosti je nám dána cesta návratu, že Bůh nás zve, abychom byli jeho děti.
Sv. Bonaventura říká: „Kristus je cesta a brána. Kristus je jako slitovnice položena na Boží arše a tajemství skryté od věků. Kdo se pozorně podívá na tuto slitovnici, čili kdo se s vírou, nadějí a láskou; zbožně a s obdivem, s veselí a uznáním; s chválou a jásotem zadívá na toho, co visí na kříži, ten s ním koná „paschu“, čili přechod ; aby pomocí palice kříže přešel přes Rudé moře; z Egypta vkročil do pouště, kde ochutnává skrytou manu; a s Kristem odpočíval v hrobě jako navenek mrtvý; avšak slyšící, nakolik je to v putování vůbec možné, co řekl Kristus zločinci, když při něm visel na kříži: „Dnes budeš se mnou v ráji.“ Zemřeme a vejděme do tmy, umlčme starosti, žádostivosti a přeludy. Odjeďme s ukřižovaným Kristem „z tohoto světa k Otci“, aby nám ukázal Otce a mohli jsme s apoštolem Filipem říci: „To nám stačí.“ (Z putování mysli do Boha).