V dnešním evangeliu mluví Ježíš o zvláštní slepotě. Je to slepota, která na jedné straně vidí třísku v oku svého bližního, ale na druhé straně ve vlastním oku nevidí trám. Tuto slepotu způsobuje pýcha, která brání správně vidět svět, bližního i sebe. Pýcha je jakousi pomýlenou soběstačností a uzavřenosti před Bohem. Když se však otevřeme Kristu jako Světlu, poznáváme svůj hřích. Každý člověk je slepý pokud nepřijme Krista jako Světlo. Slepí jsme do té doby, dokud nerozpoznáme v Kristu svého Pána. Naši slepotu zapříčiňují naše hříchy. Lidé čistého srdce přece vidí Boha.
V dnešním evangeliu Pán Ježíš vyčítá a vyzývá: „Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra.“ Duše člověka patří do tak intimní sféry, že každý zásah do ní Ježíš přirovnává k dotyku oka. Jsme velmi citliví na všechno, co nám padne do oka. Nedovolíme komukoliv, aby se dotekl našeho oka, dokonce i proti tomu, komu jsme to dovolili, např. lékaři, se instinktivně bráníme stažením víčka. Mnohem intimnější oblastí jako lidské oko je duše člověka. Jsou to vzácné chvíle, které prožíváme ve vzájemné otevřenosti. Církev ve svátosti smíření tyto chvíle žehná a chrání zpovědním tajemstvím. Sv. zpověď je svátostí otevřenosti. To, co nedokáže vyslovit člověk před vlastním partnerem v manželství, to často vysloví před knězem v zpovědi.
Vstupovat někomu do duše je velmi háklivá věc a přece velmi potřebná. Ten, kdo chce tuto službu vykonávat, musí mít dar rozlišování. Každý hřích nám brání správně vidět svého bližního. Každý hřích je jako špína na skle, přes které se díváme. Skrz špínu nevidíme správně ale zkresleně. Proto zásah do sféry bližního musíme začít od sebe samých: „Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám…“ Čím čistší srdce člověk má, tím méně vnímá zlo v druhém. Čím je blíže Bohu, tím méně se v něm objevují postoje odsouzení. Bůh chápe člověka, který je jeho dílem.
Dostali jsme i jasné kritérium rozlišování: „Není dobrý strom, který dává špatné ovoce, ani zase špatný strom, který dává dobré ovoce. Každý strom se pozná po vlastním ovoci. Z trní nesbírají fíky ani z bodláčí nesklízejí hrozny.“ Jak je na tom naše církev, když posloucháme tolik zpráv o skandálech na nejvyšších místech? Řekněme si něco o Církvi, abychom byli z toho všeho moudřejší.
Pokud chceme prozkoumat tajemství církve, musíme nejprve uvažovat o jejím původu v Božím plánu a jeho postupném uskutečňování v dějinách. Křesťané prvních dob říkali: „Svět byl stvořen kvůli Církve“. Bůh stvořil svět pro společenství se sebou samým a ono se uskutečňuje „svoláváním“ lidi ke Kristu. Cílem všech věcí je Církev a samotné bolestné změny, jako pád andělů a hřích člověka, Bůh dovolil pouze jako příležitost a prostředek, aby zjevil celou míru lásky, kterou chtěl zahrnout svět. Shromažďování Božího lidu začíná v okamžiku, kdy hřích začne ničit společenství člověka s Bohem i s lidmi navzájem. Shromažďování církve je reakcí Boha na chaos, který způsobuje hřích. Toto znovu sjednocování probíhá tajně v lůně všech národů.
„Církev“ řecký „ekklesia“, ze slova ek-kalein, „zvolat“ znamená „shromáždění“ a to náboženského rázu. Tento termín se často užíval v řeckém překladu SZ pro shromáždění vyvoleného národa, které se sešlo před Bohem, především pro shromáždění na Sinaji, kde Izrael dostal Zákon a kde si ho Bůh vybral za svůj svatý lid. Tím, že se první společenství křesťanů nazvalo „ekklesiou“, vyjádřilo, že se považuje za dědice tohoto shromáždění. Výraz „Kyriaké“, od kterého je odvozeno i české „Církev“, znamená „patřící Pánu“. Církev je lid, který Bůh shromažďuje v celém světě. Existuje v místních komunitách, kde se realizuje jako liturgické shromáždění, zejména eucharistické. Žije ze Slova a z Těla Kristova a tak se i ona stává Kristovým Tělem. Církev se nachází v dějinách, ale je zároveň přesahuje. Jedině očima víry ji můžeme spatřit v její viditelné a zároveň i duchovní skutečnosti, jak nositelku božského života. Jediný Prostředník Kristus zřídil a ustavičně udržuje svou svatou církev jako viditelné společenství víry, naděje a lásky na této zemi a skrze ni rozšiřuje pravdu a milost mezi všemi.
Církev je zároveň: společnost vystrojená hierarchickými institucemi, ale i tajemné Tělo Kristovo; viditelné shromáždění, ale i duchovní společenství; Církev pozemská, ale i církev oplývající nebeskými dary. Tyto dimenze vytvářejí spolu jedinou složitou skutečnost, která sestává z lidského a božského prvku. Sv. Bernard z Clairvaux se vyjadřuje o církvi: „Ó pokora! Ó vznešenost! Cedrový Oltář, Boží svatyně; pozemský příbytek, nebeský palác; dům z bláta a královský dvůr; smrtelné tělo a chrám světla; pro pyšných smetí, ale Kristova nevěsta! Si černá, ale krásná, dcera jeruzalémská, i když tě hyzdí námaha a utrpení dlouhého vyhnanství, přece tě krášlí nebeská krása.“ (Sv. Bernard, In Canticum sermones 27,14)
Každý musí začít reformu církve od sebe. V každém z nás je tolik zla, že máme celý život, co dělat, abychom trám po trámu vyhazovali a tak očistili své oko. Pokud chceme zlepšit situaci církve, pracujme na svém posvěceni. Chceme církev svatou, modleme se za své vlastní posvěcení, pak začneme církev vnímat jako Nápravný ústav Boží lásky pro nás hříšníky. Někdy člověk sám v sobě objevuje tolik zla a takovou slepotu duše, že se ptá, kdo mi otevře oči. Boží Slovo má schopnost probudit svědomí v člověku. Svědomí, to je živé a účinné Boží Slovo v nás.
Reformu světa i církve musí začít každý sám od sebe. Jediné, co máme skutečně ve své moci, je zlo vlastní duše. Toto zlo však odstraníme jen tehdy, když svůj život vydáme Ježíši. Každý jiný způsob práce na sobě nepřináší výsledky. Každý jiný způsob Ježíš nazývá pokrytectvím. Jsme jako pokrývači, neboť zakrýváme a maskujeme zlo vlastní duše, ale nedokážeme ho řešit. Když sv. František chtěl vyjádřit své obrácení, které zasáhlo celý svět, vyjádřil to slovy: „Pán mi dal milost konat pokání!“
Věřící, kteří odpovídají na Boží Slovo a stanou se údy Kristova Těla, se těsněji sjednocují s Kristem: „V tomto Tele se vlévá Kristův život věřícím, kteří se svátostmi spojují tajemným ale skutečným způsobem s umučeným a oslaveným Kristem“. Toto zvlášť platí o Křtu, kterým se spojujeme se smrtí a se Vzkříšením Krista a o Eucharistii, když se skutečnou účastí na Tele Páně povznášíme ke společenství s Ním a mezi sebou. Církev to je tajemství Bohočlověka. Církev slouží tomuto novému životu. Církev to je snaha Božího Slova, prodloužit své vtělení do každé lidské bytosti všech dob. Právě proto nás Ježíš zve, abychom měli účast na jeho Tele a Krve. Tak úzce chce být Bůh s námi spojen.
Lidé, kteří se počítají za křesťany, útočí na církev a ji i kritizují, jakoby církev byla především věcí papeže, biskupy, kněze a řeholníky. Nemyslete si, že nevidím ty skandály a také sám jsem si určité věci zažil, ale navzdory tomu všemu se mi dnes o církvi chce zpívat, protože Ji začínám vnímat jako Kristovo Tělo. Církev je především věcí Kristovou v každém věřícím. A každý ji vnímá takovou, jaká je v něm samém. Sv. Pavel říká: „Kristus ve vás, naděje slávy!“ Toto je především církev. Kristus v tobě. Pokud není v tobě Kristus, žiješ mimo církve, i když chodíš v neděli do kostela. Pouze pokud žiješ z Kristova tajemství, začínáš chápat a vnímat krásu církve.