V prvním čtení jsme slyšeli povzdech Sionu: „Hospodin mě opustil, Pán na mě zapomněl.“ Když člověk trpí, nebo se mu děje něco špatného, když prožívá opuštěnost, tehdy má tendenci říci: „Hospodin mě opustil!“ Někdy si i staří lidé vzdechnou, když se cítí již nasyceni životem a smrt nepřichází: „Asi na mě Pán Bůh zapomněl.“ Může Bůh na nás opravdu zapomenout? Sám Bůh se slovy proroka brání: „Copak může zapomenout žena na své nemluvně; není ji líto syna vlastního těla?“ Když žena čeká dítě, tak pořád na to myslí. A myslí na to z několika důvodů. Prožívá v sobě novou bytost, která je něčím jiným než její tělo. To dítě má své vlastní vyzařování. Je to živý a rostoucí objekt, ze kterého se těší a dává pozor, aby mu nějakou svojí nerozvážností neublížila. Stejně pečlivě bdí nad malým kojencem, který každou chvíli potřebuje její pomoc. A tohle všechno dělá s velkou láskou, neboť je to ovoce jejího života a lásky.
Bůh nám v tomto čtení zjevuje, že není jen otcem ale je v něm stejně zastoupeno i mateřství. On nám nejen existenci dává, ale nás i v existenci udržuje. Tento mateřský rozměr Boha projevuje i Pán Ježíš, když se ku příkladu ptá apoštola Petra na lásku a to dokonce třikrát po sobě. Je to neobyčejná a neobvyklá otázka. Není to chlapská otázka. Muž sice také touží po lásce jako žena, ale nedokáže se tak pokořit a se na ni takto přímo zeptat. Je to otázka, která odhaluje ženský prvek v osobě Ježíše. Podobný charakter má i Eucharistie. Ježíš v Eucharistii a s Eucharistií dělá podobně, jako když matka nosí ve svém těle plod a živí ho svým tělem a krví. Prvních devět měsíců po svém početí jsme přesně takto žili v těle a z těla a krve matky.
A přece v naší době se setkáváme s tím, co v předchozích dobách nebylo ani myslitelné a představitelné. Možná právě pro naši dobu zaznívá ten zvláštní dodatek: „I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu.“ Zkušenost potvrzuje, že ani potrat nekončí zapomněním a žena stále myslí na dítě, které potratila. Vzniklo dokonce přísloví, které to vystihuje: „Těhotenství trvá devět měsíců, ale potrat po celý život.“
Podívejme se, jak je to s námi a s Boží pozorností. Písmo hlásá a také moderní fyzika přichází k poznání, že Bůh stvořil svět z ničeho. Před stvořením neexistovalo nic kromě Boha samého. Neexistovalo nic, to znamená ani čas, ani prostor, ani žádná materiální látka. Toto vše vzniklo najednou stvořitelským Slovem. Písmo prostě konstatuje: „Bůh řekl a stalo se!“ Pokud se vědec zamýšlí nad tím, co bylo prostorem pro náš svět, tak přichází k závěru, že prostorem pro Stvoření z ničeho, byla a je neomezená fantazie Boha Stvořitele. A filozof tvrdí, že vše je až příliš velkolepé, vzhledem na nicotu, ze které to Bůh stvořil.
Tato představa Stvoření z ničeho nám není až tak cizí, jak si myslíme. Vždyť každý náš sen se tomu trošku podobá. Ve snu lidské vědomí tvoří vlastní prostory, ve kterých se dokáže dokonce pohybovat a také ve snu žije ve vlastním čase, protože sen se sice může zdát dlouhý, ale vnější pozorování zjišťují, že trval jen několik sekund. Samozřejmě vzhledem k naši omezenosti naše sny nemají dlouhé trvání, ale Boží Stvoření trvá. Bůh totiž nesní. Náš svět je ovocem bdělé Boží představivosti a pozornosti. My se těžko dokážeme koncentrovat na jeden objekt, ale Bůh je současně a soustavně koncentrovaný na všechny stvořené bytí počínaje od nejzákladnějších stavebních prvků hmoty, přes dokonale propracované genetické programy živých buněk, až po nesmírně složité mnohobuněčné organismy a galaxie a dokonce můžeme hovořit o paralelních vesmírech, na které poukazuje zkušenost lidí, kteří přežili klinickou smrt. Bůh je více než osoba. On je nadosobní skutečností.
Dříve než vznikla první živá buňka, Bůh již napsal její úžasný genetický program. Nebyla to žádná slepá evoluce, ale nesmírná inteligence, kterou objevujeme ve všem, co existuje. A tohle všechno Bůh dělá s lehkostí dítěte, které si hraje. Jeho koncentrace se podobá spíše koncentraci zamilovaného, než koncentraci bádajícího vědce. Bůh zná dokonale všechno dříve než tomu dá vzniknout. Jeho pohled je spíše pohledem zamilovaného: „Miluješ všechno, co jsi stvořil a nemáš v nenávisti nic z toho, co jsi učinil, vždyť jak by mohlo něco existovat, kdybys to Ty nechtěl!“ – čteme v knize Moudrosti.
Z toho vyplývá, že Bůh opravdu nezapomíná. To, že jsme a že existujeme, je ovocem jeho pozornosti a lásky. I když se nám v určitých životních okolnostech může zdát, že jsme ponecháni slepému osudu, přece tomu tak není. V listu Židům nacházíme toto prohlášení: „Bratři, nepohrdejte výchovou Páně, vždyť vše, co se s vámi děje, je pro vaši nápravu!“ („Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá. Podvolujte se jeho výchově.“) Jsme předmětem Boží výchovy, někdy možná i tvrdé, ale vedoucí ke spáse. Někdy se tato Boží výchova podobá způsobu, jak učíme plavat malé děti. Hodíme je do hluboké vody a oni to nejprve prožívají jako dokonalou zradu a opuštěnost, jako snahu o jejich smrt, ale přece v určitém okamžiku jejich vlastní instinkt a pud sebezáchovy vedou k tomu, že vědí přesně, co mají ve vodě dělat. I zážitky zdánlivé opuštěnosti Bohem, aktivizují v duši její schopnosti, o kterých neměla ani ponětí.
A přece existuje určitá forma dobrovolné Boží zapomnětlivosti. Boží Slovo skrze proroka Ezechiela říká, že když se hříšník odvrátí od svých zlých cest, Bůh si na jeho hříchy více nevzpomene! Toto je zapomnětlivost Lásky, že nechce myslet na zlo. Z této Boží zapomnětlivosti se těšme a čiňme pokání. Bůh ustavičně myslí na nás, jsme stále předmětem jeho absolutní Lásky a tedy i my stále na něj myslíme s láskou.
O sv. Františkovi čteme: „Kdo by dokázal popsat velikost jeho lásky, kterou měl ke všemu, co pochází od Boha? Kdo by dokázal popsat sladkost, kterou pociťoval, když v tvorstvu odkrýval Boží moudrost, moc a dobrotu? Opravdu, když pozoroval a obdivoval tvory, překypoval podivuhodnou a nevyslovitelnou radostí, ať už obdivoval slunce, pozoroval měsíc nebo jej nadchla krása hvězd. Jak prostá zbožnost, jak zbožná prostota!
I červy měl ze srdce rád, protože přece o Spasiteli četl: „Červ jsem, a ne člověk.“ Proto je zvedal ze země a odnášel pryč, aby je lidé nezašlapali. A co mám říct o jiných malých tvorech? Když bylo chladno, dával ke včelínu postavit nádobku s medem a dobré víno, aby nezemřeli zimou a hladem. Jejich usilovnou práci a vynikající instinkt vychvaloval ke slávě Boží často celý den. Jako kdysi zvali tři mládenci v ohnivé peci ke chvále Stvořitele všechny živly, tak neustával tento muž plný Ducha Božího dobrořečit Stvořiteli za všechny živly a tvory.
A jak jeho ducha utěšovala nádhera květin, když obdivoval jejich půvabné tvary a vdechoval jejich líbeznou vůni! A hned se jeho rozjímavému oku vynořila krása té květiny, která na jaře vyrazila z kořene Jesse a která svou vůní tisíce tisíců probudila z duchovní smrti k novému životu. A když někde našel pohromadě mnoho květin, kázal jim a povzbuzoval je ke chvále Pána, jako by to byli rozumem obdařené bytosti. Tak připomínal osetým polím i vinicím, kamenům i lesům, prýštícím potůčkům i zeleni zahrad, zemi i ohni, vzduchu i větru Boží lásku a nabádal je k radostné poslušnosti.“