Dnešní evangelium začíná výzvou: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“ V běžném životě to není dost dobře možné, snad ještě tak v divadelní hře: „Sluha dvou pánů“, ale to je komedie. Sluha, ve vzpomínané hře, sloužil dvěma pánům, kteří si v zásadních věcech neprotiřečili a ani nestáli proti sobě, ale my často chceme sloužit Bohu i mamonu, Ježíšovi i ďáblovi a to je nebezpečné. Každý má jiný směr a odlišný cíl. „Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“ Bůh sice stvořil materiální svět, ale ne proto, aby se tento svět stal naším bohem, abychom se na něm natrvalo usadili. Svět je jen přechodným místem na cestě k Bohu. Běda člověku, který to nepochopí a svět se pro něho stane konečnou zástavkou. Skutečně, člověk může až po uši zapadnout do bláta této země. Svět hlásá kult mamonu, viditelného a materiálního bohatství. Mnoho lidí mu instinktivně slouží a to nejen nevěřící, ale i ti, kteří chodí do kostela, a současně používají praktiky a metody tohoto světa, směřují za hodnotami tohoto světa.
Kdy vlastně člověk slouží mamonu a ne Bohu? Tehdy, když nás starost o materiální dobra natolik pohlcuje, že vytlačuje myšlenku na Boha. Může jít jen o kousek pole, pro které se soudíme s vlastním bratrem a budeme se stále v myšlenkách točit okolo tohoto flíčku země, neschopní soustředit se na Boha. Pán Ježíš na jiném místě hovoří: „Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce!“ To platí zde na zemi, ale tato přitažlivost trvá i po smrti. Jen dobrovolně chudí vejdou do Božího království. Chudoba, kterou Ježíš požaduje nejen od řeholníků, ale od každého křesťana, spočívá ve svobodě od věcí. Abychom z lásky k Bohu opustili všechno i sebe samé.
„Proto vám říkám: Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst (nebo co budete pít), ani o své tělo, do čeho se budete oblékat.“ Může se nám zdát, že Pán Ježíš propaguje bezstarostný život lidí žijících v džungli, kteří se ještě živí sběrem plodin a šatí kožešinou ulovených zvířat. Takto to určitě Pán Ježíš nemyslel. Neříká: „O nic se nestarejte“ On říká: „Nedělejte si starosti“ a v tom je podstatný rozdíl. Nestarat se o nic, je proti příkazu, který člověk dostal už při svém stvoření, kdy mu bylo řečeno, že má obdělávat a strážit ráj, že si má podmanit zem. Jsou věci na této zemi, které můžeme a máme udělat my. Jestliže na jaře někdo nezaseje, nemůže očekávat v létě úrodu. Pán Ježíš nás nezbavuje starosti a zodpovědnosti o náš svět, ale zbavuje nás ustaranosti.
Ustaranost je starost, která vůbec nepočítá s Bohem a s jeho mocí a ochotou pomoct. Naše nevěřící ustaranost se projevuje i v tom, že se rodiny bojí přijat dítě a hledají možné i nemožné kompromisy. Když jsem byl malý, často jsem obdivoval moje rodiče, kteří, ačkoli nás bylo jedenáct, stále měli tuto důvěru v Boha, který se postará. A Pán Bůh nás nikdy nezklamal. Nevěřící ustaranost dělá ze života něco těžkého a mučivého, neboť jsou určité věci, které člověk při své největší snaze a práci nemůže ovlivnit. Modlitba je místem, kde můžeme svoje starosti odevzdat Bohu, odevzdat mu svoji roztržitost, protože právě ona v sobě nese všechno to, co nás moří a na co nestačíme. Na Boha máme uvalit všechny svoje starosti, neboť On se stará. Katechismus učí: „Svědectví písma je jednoznačné: starostlivost Boží prozřetelnosti je konkrétní a bezprostřední: stará se o všechno od nejmenších věcí po největší světové a dějinné události. Posvátné knihy zdůrazňují úplnou Boží svrchovanost nad během událostí: „Náš Bůh je v nebesích, a všechno, co chce, koná.“ (Žl 115,3)
Pán Ježíš požaduje synovskou odevzdanost do prozřetelnosti nebeského Otce, který se stará o ty nejnepatrnější potřeby svých dětí: „Nedělejte si proto starosti a neříkejte: „Co budeme jíst? nebo: Co budeme pít? nebo: Do čeho se oblečeme? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Nejprve tedy hledejte (jeho) království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno“ (Mt 6,31-33) Jestliže tomu věříte, tak se podle toho i chovejte. Vidíme, že i věřící člověk má jednu velikou starost, ke které obrací naši pozornost přímo Slovo Boží: „Nejprve tedy hledejte (jeho) království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno.“ Ale pozor! Pán Ježíš nás neosvobozuje od starostí o viditelný svět proto, abychom svoji ustaranost přenesli na duchovní svět. Hledat Boží království neznamená, že budeme s úzkostí sledovat svůj morální růst, že budeme budovat svůj charakter a svoji osobnost. Pán Ježíš nám dopředu říká, že bez něho nic nedokážeme. Boží království je království Boha v nás.
Jaká je spravedlnost Božího království? Spravedlnost definujeme, jako dát každému, co mu patří. Vše, co jsem a co mám, patří Bohu. V praxi to znamená, že jsem se úplně odevzdal Bohu. Už ve mně nevládne moje ego, ale všechnu moc nad sebou jsem odevzdal Bohu. Nic si nemám přivlastňovat, ale mám nechat Boha ve všem působit. Království Boží se objevuje tam, kde se podrobujeme Bohu a jeho Slovu. Když podobně jako Panna Maria dovolujeme Bohu: „Ať se mi stane podle tvého Slova!“ Když se rozhodneme poslechnout Boha, On sám přebírá péči o náš život. Boží království se k nám přibližuje v každé mši svaté. Jsme vyzváni odložit svůj hřích a volit Boha, přijmout Ježíše ve Slově i ve svátosti. „Všem, kdo ho přijali, dal moc, stát se Božími dětmi!“