Dnešní evangelium nám ukazuje Ježíšovu modlitbu. Určitě nás zajímá, jak a o čem Boží Syn a zároveň Syn člověka mluví s Bohem Otcem. Nás naučil modlit se „Otče náš“, ale jak vypadala jeho boholidská modlitba. Jeho vztah k Bohu Otci je jiný než je náš vztah. „Otče náš“ není jediná modlitba, kterou se máme modlit, ale spíš se v něm jedná o vzorovou modlitbu, podle které by jsme měli tvořit své osobní modlitby.
„Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: „Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe.” Možná nás to překvapí, ale Pán Ježíš se modlí za svou Slávu a za Slávu Otce. Co je to Sláva? Sláva je objektivní uznání a ocenění určitých osobních kvalit. My lidé oslavujeme ty, kteří si to nějakým svým výkonem zasloužili, ať už jde o umělce, sportovce, herce, vědce. Církev jde ještě dál. Oceňuje morální kvality jednotlivců a vyhlašuje je za svaté. Všichni jsme stvořeni pro Slávu a nedá se říci, že nám na tom nezáleží, a že je nám úplně fuk, jestli nás druzí uznávají, nebo ne.
Naše lidská touha po slávě má často jednu vadu, kterou vytýká Boží Slovo farizeům: „slávu u lidí milovali víc než slávu u Boha“. Tento konflikt mezi lidským a Božím uznáním je problémem, který se objevuje až od prvotního hříchu. Člověk po hříchu, má jiný vkus než Bůh. Např. člověk po hříchu je soustředěn na vnějšek, oceňuje tělesné kvality, oceňuje ženu především pro její vnější krásu, muže pro jeho tělesnou zdatnost. Hledat uznání u lidí, kteří jsou poznamenáni hříchem, jejichž rozum se zatemnil a vůle se naklonila ke zlu, může být opravdu hříšné, možná až těžce hříšné, ale hledat Slávu u Boha, hledat uznání u Boha, není hříchem, naopak je to jedna z důležitých ctností.
Bůh člověka uznává skrze lidské svědomí. Svědomí je místo v naší duši, kde můžeme zažít nejen výčitky ze strany Boha, ale i Boží potlesk a uznání. Ve svědomí můžeme zakusit to, jak nás Bůh prožívá. Tomáš Kempenský v následování Krista říká: „Krátká je sláva, kterou lidé dávají a přijímají. Světskou slávu vždy doprovází zármutek. Sláva dobrých je v jejich svědomí a ne v lidské chvále.“
Hledání Slávy u Boha vyplývá z přikázání lásky k sobě, které je nám tak přirozené, že ho Boží slovo nemusí prohlašovat, ale ho jen konstatuje, když mluví o lásce k bližnímu a říká: „Miluj bližního jako sebe samého.” V konečném důsledku sebe milovat znamená hledat Slávu. Sv. Bazil učí: „Nikdo rozumný nebude popírat, že slávou se nazývá Duch Svatý, vezme-li v úvahu tyto Pánova slova: „Slávu, kterou si ti dal mně, já jsem dal jim.“ Neboť opravdu dal učedníkům stejnou slávu, když jim řekl: „Přijměte Ducha Svatého.” A tuto slávu, přestože ji vždy měl, ještě dříve než existoval svět, dostal v té době, kdy se oděl do lidské přirozenosti. A když byla tato přirozenost skrze Ducha Svatého oslavená, vše, co je spříbuzněné s touto Slávou, dostává účast na Duchu, počínaje apoštoly.“
Vidíme, že sám Ježíš se modlí za tuto Slávu. Teologie nás poučuje, že Ježíš je Pravý Bůh ale současně pravý člověk. Ježíš jako člověk potřebuje toto uznání. V minulém týdnu jsme toto Boží uznání oslavovali na svátek Nanebevstoupení Páně. Jako Syn Boží má tuto Slávu ještě dříve než povstal svět. Ježíš měl tuto slávu dříve než vznikl svět, před vším stvořením. Jeho Sláva patří do skutečností nestvořených, Božských. Spolu se svatým Basilem můžeme říci, že touto slávou je Duch Svatý. On je opravdu Božský vztah lásky, vzájemnost Otce i Syna. Ježíš jako člověk potřebuje tuto Slávu zjevit i nám. Uskutečnit vtělení Boží Slávy v čase a v prostoru lidského bytí.
Pán Ježíš může říct: „Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.” Kéž by každý jeden z nás mohl takto konstatovat „dokončil jsem tvé dílo, které jsi mi svěřil.” Každý jeden z lidí dostal určité poslání na tomto světě. Nikdo z nás zde není náhodou, ani omylem. Znát toto své povolání můžeme když se modlíme, když se ptáme: „Pane, co chceš, abych konal.” Jsme pozváni k tomu, abychom svým životem oslavili Boha Lásku.
Každý projev dobra z naší strany v tomto světě vede k oslavě Boha Otce na nebesích. „Ať tak svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci, který je na nebesích.” Pán Ježíš dokonale naplňuje 4. přikázání o úctě k rodičům. Původní smysl tohoto přikázání je, „žij tak, abys byl na slávu svým rodičům“. Sv. Tomáš Akvínský říká: „Bůh z našich dober nehledá užitek ale Slávu, t. j. zjevení své dobroty,“ (sv. TA II / I q.114 a.1)
Sv. Terezka protestovala proti teologickému názoru o P. Marii, který tvrdil, že když se v nebi mezi svatými objeví, jejích sláva zhasne jako světlo hvězd, když se objeví na obloze slunce: Podle ní: „Panna Maria je spíše matkou než královnou. Ani by se nemělo tvrdit, že na základě svých privilegií staví do stínu slávu všech svatých tak, jako když při vycházejícím slunci mizí hvězdy. Bože můj, co jsou to za řeči! Matka, která nechává mizet slávu svých dětí! Já si myslím, že je to právě naopak! Věřím, že slávu vyvolených ještě zvětšuje!“