Včera jsme poslouchali rozlučkovou řeč sv. Pavla v Efezu, dnes budeme pokračovat v uvažování nad ní: „Dbejte na sebe i na celé stádce, v kterém vás Duch Svatý ustanovil za představené, abyste spravovali Boží církev, kterou si Kristus získal vlastní krví.“ Křesťanští pastýři mají bdít především nad sebou samými, aby měli pravou víru, pevnou naději a dokonalou lásku. A takto bdí i nad ostatními, neboť jejich činnost vyplývá z jejich víry.
Duch Svatý je ustanovil za biskupy. Není to výsledek libovolné lidské volby, i když se nám to tak může zdát. Byli vyvoleni k tomu, aby pásli Boží církev, tedy aby správně vedli Boží lid, který Kristus draze vykoupil. Cena každé duše je cenou Kristovy krve. Za každého Ježíš platil svou krví. Když Bůh vydal svého Syna za naše hříchy, zjevuje tím, že Jeho plán s námi je plánem dobrotivé lásky, která předchází jakoukoli zásluhu z naší strany: „Láska je v tom, že ne my jsme milovali Boha, ale že On miloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy.“ (1 Jan 4,10) „Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci.“ (Řím 5,8) Tato láska nikoho nevylučuje, jak to Ježíš připomněl v závěru podobenství o ztracené ovečce: „Tak ani váš Otec, který je v nebesích, nechce, aby zahynul jediný z těchto maličkých.“ (Mt 18,14) Říká, že „položí svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Mt 20,28) Církev učí, že Kristus umřel za všechny lidi bez výjimky: „Není, nebyl a ani nebude, což jen jediný člověk, za kterého by Kristus nebyl trpěl.“ (Koncil v Quiercy roce 855)
„Já vím, že po mém odchodu vniknou mezi vás draví vlci a že stádce šetřit nebudou. Ani, z vašeho vlastního středu povstanou lidé, kteří se budou snažit převrácenými řečmi strhnout za sebou učedníky.“ Jak poznáme pravého pastýře od nepravého. Pravý pastýř chce vést ovce ke Kristu kvůli jejich spáse. Proto hledá a nastiňuje cestu. Napomíná i když tím ztrácí popularitu. Sv. Pavel může říci: „Proto buďte bdělí a neustále pamatujte na to, jak jsem já po tři léta ve dne v noci nepřestále se slzami každého z vás napomínal.“ Nechce se líbit lidem ale Bohu. Nehledá světskou slávu ani oblíbenost ale Pravdu. Nehledá bohatství a nechce žít na úkor druhých. Sv. Pavel může vydat krásné svědectví: „Stříbro, zlato ani šaty jsem od nikoho nežádal. Víte sami, že tyhle moje ruce vydělávali na všechno, co jsem potřeboval já i moji společníci. Ve všem jsem vám dal příklad, jak se takto vlastní prací máme ujímat potřebných a pamatovat tím na slova Pána Ježíše, protože on řekl: „Blaženější je dávat než dostávat.“
Nepraví pastýři, jejichž Pavel nazývá draví vlci, jdou vyslovené po ovcích. Nejde jim o užitek ovcí, ale o užitek z ovcí. Mít podstatný zisk. Almužna, na kterou jsme i my jako Menší bratři odkázáni, není Františkovým ideálem. I Menší bratři se mají přednostně živit vlastníma rukama a usilovat o svobodu od lidského ovlivňování, kterou někdy právě odkázanost na dar ohrožuje. Na almužnu mají bratři právo, když nedostanou odměnu za práci. V minulosti, když jsme nemohli být zaměstnáni jako kněží, pracovali jsme na plný úvazek v různých civilních zaměstnáních. I dnes je to práce na plný úvazek, i když to možná není navenek vidět, protože se týká více duševní oblasti a pastorace.
„A nyní vás tedy odporoučím Bohu a slovu jeho milosti, které má moc vzdělávat a zjednat dědictví ve společenství všech posvěcených.“ Sv. Pavel svěřuje své ovečky Bohu a to modlitbou, která závisí od něho samého, ale zároveň je také svěřuje slovu jeho milosti. Takto nazývá Písmo Svaté a toto si mohou věřící vysloužit i sami tak často jak jen chtějí. Boží Slovo je Slovo jeho milosti. Vždy když ho čteme a když se k němu vůlí přikláníme, pronikáme do ovzduší Boží milosti, která je zárukou našeho duchovního růstu a to nás uschopňuje k převzetí dědictví mezi všemi posvěcenými. Takto můžeme sami pracovat na budování své duše.
„A po těch slovech poklekl a s nimi se všemi se pomodlil. Všichni se dali do hlasitého pláče, objímali Pavla a líbali ho. Nejvíce je zabolelo to slovo, že jeho tvář už více nespatří. Potom ho vyprovodili k lodi.“ Sv. Pavel se kleče modlil spolu s ostatními. Poslední momenty Pavlova rozloučení tvořila: Společná modlitba, velký pláč, objímání a líbání. Pokud žijeme v Duchu Svatém, tak i všechny projevy lidské lásky jsou osvobozování z moci egoismu a vášně. Oni se milovali v Ježíši a kvůli Ježíši. V nich byla taková síla Ježíšova života, že se jeden druhého nemusel bát jako možné příležitosti ke hříchu. Dokud je v nás silný hřích, raději to nezkoušejme, ale když zesílí Kristova milost, pak se nebudeme muset jeden druhého bát. Dokud ego vládne na trůnu našeho srdce, jsme jako černá díra, která pohltí a zničí vše, co se k ní přiblíží, ale když začne vládnout Kristus a jeho moc v nás zesílí, tak se začínáme podobat Slunci, které vyzařuje životodárné teplo.
Sv. Pavla vyprovázeli jako svého otce. On je opravdu duchovně zplodil svým hlásáním a oni si ho tedy opravdu tak uctili jako svého otce, protože Pavel jim dal více než přirozený život. Naučil je žít v přátelství s Bohem, v ovzduší Boží milosti a Boží milost je přece lepší než život.