Dnešní evangelium nám nabízí možnost nahlédnout do Ježíšovy osobní modlitby. Tato Velekněžská modlitba je modlitbou za apoštoly a učedníky; můžeme říci, že je modlitbou za církev, tedy i za nás. Pán Ježíš svou modlitbu adresuje Bohu Otci, ale evangelium nám dává účast na této modlitbě. Proč se asi zachovalo znění této modlitby? Možná i proto, abychom i my, nakolik to dokážeme, vyslechli touhu Ježíšova srdce. Je to modlitba k Otci, od něhož pochází všechno dobro, ale zároveň skrytá prosba na nás, abychom to dobro chtěli přijmout.
„Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je v tvém jménu, které jsi mi dal.“ Abychom mohli lépe pochopit tuto Ježíšovu prosbu, musíme si vysvětlit, co v této prosbě znamená „jméno“. Určitě zde nejde o zdůraznění, že náš Bůh se v SZ nazývá JHVH. Boha nezajímá jak ho volám, ale zajímá ho, jaká je moje představa o Něm. Né jméno je důležité ale pojem. Kolik krát mají lidé tak příšernou představu Boha, že nejsou schopni si ho ani ctít a už vůbec ne milovat. Jejich představa je spíše urážkou Božího majestátu a možná by udělali lépe, kdyby žili bez takové představy Boha.
Tato prosba je vlastně shodná s prosbou „posvěť se jméno Tvé“. Je to prosba za to, abychom žili v správném poznání. Neboť jaká je moje představa Boha, taková je i moje zbožnost a podle mé představy Boha se tvaruje i moje duše. Jen pravdivá a správná představa Boha je Životodárná pro duši. V osobě Pána Ježíše se zjevuje Otec: „Kdo mne vidí, vidí Otce!“ V něm se zjevuje Boží jméno. Zachovat někoho v Božím jménu znamená totéž, jak zachovat jej v Božím Duchu. A Boží Duch je pro naši duši tak potřebný, jako je pro tělo nezbytný čistý vzduch. Naše duše se rozvíjí v prostředí Ducha. Když tělo nemá správné životní podmínky, onemocní. Podobně duše, pokud neexistuje v Božím Duchu – onemocní. Když duše neexistuje v Duchu svatém, nikdy se jí neotevřou oči pro vidění Boha. Nikdy se k Bohu nedostane, neboť k Bohu se dostáváme svou touhou, a kde není poznání není ani touha, ani pohyb k Bohu. A můžeme toužit jen po Bohu, který je hodný lásky.
Pán Ježíš dále pokračuje: „Ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který byl zavržen, aby se naplnilo Písmo.“ Jak máme správně pochopit tuto větu. Jde snad o to, že kvůli něčemu, co bylo kdysi dávno předpovězeno, je nyní zatracen Jidáš. Kdybychom tento text slyšeli v řeči Pána Ježíše, namísto Písmo by zde zaznělo slovo „Tora“. Tora je označením i pro Písmo sv. ale zároveň je to označení i pro Věčný Boží zákon. A tento Věčný zákon mluví také o tom, že Bůh dobro odplácí a zlo trestá. V takovém smyslu se naplnil Boží zákon v případě apoštola Jidáše.
„Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli vpravdě posvěceni.“ Slovo, které nám v osobě Ježíše Krista dává Bůh Otec, je slovem Smlouvy. Bůh nám dal Slovo, a my se můžeme na jeho Slovo spolehnout. Pokud uvěříme v Ježíše a budeme žít v souladu s Božím Slovem, budeme vysvobozeni z moci Zla. Slovo, které nám Bůh v osobě Ježíše Krista dává, můžeme pochopit i jako živou a tvůrčí osobní informaci, která způsobí naši proměnu do podoby Božího Syna. Pokud se blížíme k této podobě, začneme poznávat, co to je radost z Boha, ale zároveň narážíme na nenávist světa. Stáváme se občany Božího království, ale zároveň cizinci v tomto světě. Ježíš nás posílá do světa. Svět je místem, kde mohu o víru přijít, ale současně a paradoxně je místem, kde se mohu posvětit věrností Bohu a jeho Slovu. Je jedinečným místem, kde mohu Bohu dosvědčit věrnost a lásku až na smrt. Toto již ve věčnosti nelze. Možná až po smrti plně pochopíme hodnotu naší existence na tomto světě.