Slyšeli jsme jako sv. Pavel na svých cestách narazil na skupinku učedníků, a když jejich pozorněji sledoval, cosi se mu na nich nezdálo, něco jim chybělo. Můžeme se jen domnívat, co asi sv. Pavla na nich zarazilo. Možná byli uzavření, sklíčení, možná jim ztvrdli srdce pod velkou askezí, kterou procházeli, a kterou si chtěli podrobit svou zkaženou lidskou přirozenost. Něco tady nebylo v pořádku. Sv. Pavlu bylo hned jasné o co jde. Jeho otázka míří do podstaty problému: „Přijali jste Ducha Svatého, když jste uvěřili?“ V životě těchto učedníků chyběla zkušenost s Duchem svatým. Vystupovali sice jako věřící v Krista, ale přece tu něco nesedělo. Tak velký a viditelný je rozdíl mezi duchovním životem křesťana, když se snaží žít jen z čistě lidské síly a životem křesťana, který je nesen mocí Ducha. Pravdy víry mohou být stejné, a přece prožívání víry není stejné.
Učedníci z Efezu se přiznávají: „Ani jsme neslyšeli, že je Duch svatý.“ My jsme to sice slyšeli, učili jsme se o něm na hodinách náboženství, ale nějak se nám vytratil smysl jeho příchodu a zkušenost s ním. Nikdo nám nevydal o něm svědectví. Kdo je tedy Duch svatý a jakou roli hraje v naší spáse? Víme, že Ježíš je náš Spasitel. On však žil před dvetisícimi lety a my se právem můžeme ptát: Jak se projevuje ve světě a v nás Spása, kterou uskutečnil. Vždyť nadále žijeme ve zkaženém světě, ve své hříšné přirozenosti a Bůh od nás požaduje, abychom byli svatí. Pán Ježíš spásu uskutečnil, ale tato stále zůstává jaksi mimo nás, nanejvýš o ní víme, ale jí nežijeme a neprožívám.
Aby jsme lépe pochopili situaci Efezských učedníků a zároveň i svou vlastní, podívejme se do Písma Svatého. Ježíš zemřel za nás na kříži. Na svátek dožínků, 50 dní po Velikonocích, kdy se slavila první úroda, objevuje se i první úroda Ježíšova kříže. Na apoštoly sestupuje Duch svatý. V té chvíli se život apoštolů radikálně mění. Začínají prožívat své náboženství jako radostnou zkušenost osobní spásy.
Víra Efezských učedníků nebyla špatná, ale byla jakoby nedoplněné. Zůstala při Janově křtu pokání. Sv. Pavel jejich pozitivní zkušenost s Janovým křtem nebagatelizuje, ale na ni navazuje: „Jan křtil křtem pokání a říkal lidu, aby věřili v toho, který přišel po něm, to jest v Ježíše.“ Jan vede k Ježíši. „Když to slyšeli, dali se pokřtít ve jménu Pána Ježíše.“ Praktický se s tímto problémem setkáváme, když se někdo odvrátí od svého bezbožného života ke Kristu, ale nestane se to na půdě katolické církve, ale v nějakém jiném křesťanském společenství. Tento jeho krok musíme hodnotit pozitivně a těšit se z něho. Můžeme mu postupně vysvětlit, v čem jsme bohatší a co mu můžeme nabídnout víc. Například: svátostný život, liturgické modlitby a celé bohatství tradice a teologie. Dnešní čtení nám odhaluje, že není jedno, jakým křtem jsme pokřtěni. Není jedno, jestli se jedná o křest pokání nebo o svátostný křest ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.
„Když to slyšeli, dali se pokřtít ve jménu Pána Ježíše a sestoupil na ně Duch svatý.“ Duch svatý vkládá Slovo Boží přímo do našeho srdce a my začínáme žít Slovem Božím. Duch svatý obnovuje v nás vazby lásky vůči Bohu. Duch svatý uzdravuje naše vztahy k Bohu i lidem. Hřích je zvrácený vztah k Bohu, ke stvoření, k sobě i k věcem. Duch svatý nás vede do Živého a Osobního Vztahu Boha Otce ke svému milovanému Synu. Mějme touhu po něm a On přijde. Jedině správnou touhou, touhou po Dobře, které nám zjevuje Boží Slovo, můžeme „stáhnout“ Boha do svého srdce.