V dnešním evangeliu jsme svědky modlitby Pán Ježíše za jeho učedníky a tedy i za nás, kteří jsme se sešli, abychom poslouchali Boží Slovo. Může a má se stát vzorem i naší osobní modlitby. Smysl Ježíšovy modlitby za nás je: „..ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ Lidé často nevěří proto, že my křesťané nejsme jedno.
Pán Ježíš na více místech své modlitby prosí, aby byl oslaven a abychom i my dosáhli slávy u Boha: „A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně.“ nebo: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou Slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa.“
Nejprve si musíme definovat, co je to sláva. Sláva je objektivní uznání subjektivních kvalit jednotlivce. Touha po slávě je vložena do naší přirozenosti. Člověk byl stvořen pro slávu. V žalmech nacházíme výroky: „V Bohu je má spása i sláva.“ Každý člověk touží po uznání. Problém je v tom, od koho a za co očekávám uznání? Zda od hříšných a pomýlených lidí, nebo od Boha. Chyba světské slávy spočívá v tom, že je často jen lidská a povrchní. Nebo dokonce někdy je lidským uznáním proti Božímu pohledu na nás. A tedy není pravdou. Proto hledání slávy u lidí může být překážkou na cestě spásy, která začíná poznáním vlastní hříšnosti. Pán Ježíš nás zve, abychom hledali především Slávu, kterou dává Bůh. A tato Sláva začíná naším obrácením. Všichni jsme určeni ke Slávě. Touha po slávě je přirozená. Bůh nás stvořil proto, aby byl jeho obrazem, to znamená Zjevením Boží Lásky a tedy i Boží Slávy.
Hříšné je to tehdy, když hledáme svou slávu výlučně u lidí a žijeme bez ohledu na Slávu u Boha. Tento konflikt mezi lidským a božským uznáním je problémem, který se objevuje od prvotního hříchu. Člověk po prvotním hříchu, má jiný vkus, než Bůh. Člověk po hříchu je soustředěn na vnějšek, oceňuje tělesné kvality, oceňuje ženu především za její vnější krásu, muže pro jeho tělesnou zdatnost. Hledat uznání u lidí, kteří jsou poznamenáni hříchem, jejich rozum se zatemnil a vůle se naklonila ke zlu, může být opravdu hříšné, možná až těžko hříšné, ale hledat Slávu u Boha, hledat uznání u Boha, není hříchem, naopak je to jedna z důležitých ctností. Bůh člověka uznává skrze lidské svědomí. Svědomí je místo v naší duši, kde můžeme zažít nejen výčitky, ale také Boží potlesk a uznání. Ve svědomí můžeme zakusit to, jak nás prožívá Bůh. Tomáš Kempenský v Následování Krista říká: „Krátká je sláva, kterou lidé dávají a přijímají. Světskou slávu vždy doprovází zármutek. Sláva dobrých je v jejich svědomí a ne v lidské chvále.“
Vidíme, že Ježíš se modlí za tuto Slávu. Toto Boží uznání slavíme na svátek Nanebevstoupení Páně. Jako Syn Boží měl tuto Slávu ještě dříve, než povstal svět. Jeho Sláva patří do Nestvořených skutečností, Božských. Touto Slávou je Duch Svatý. On je opravdu Božský vztah lásky, vzájemnost Otce i Syna. Ježíš jako člověk potřebuje tuto Slávu zjevit i nám. Člověk má být Slávou svého Stvořitele. Má žít tak, aby každý, kdo ho potká, zveleboval Boha, který ho stvořil. Ježíš svým životem dokonale oslavil Boha Otce a pracoval na tom, aby se jeho jméno posvětilo. Dokonale zjevil Otce a tak platí, to co sám řekl: „Kdo vidí mě, vidí Otce, který mě poslal!“
Závěr Ježíšovy modlitby: „Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a tito (moji učedníci) poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich.“ Láska, kterou Otec miluje Syna je Duch Svatý. Duch Svatý způsobuje, že začíná v nás žít Kristus, že začínáme žít Božím Slovem. Duch Svatý umísťuje Boží Slovo z naši hlavy do našeho srdce, do středu našich bytostí a vytváří v nás jednotu. A toto je naše skutečná velikost a naše sláva. Poznání pravého Boha a jeho podstaty vede ke schopnosti skutečně milovat. Ohlašování Božího jména ústí do Lásky.
Sv. Řehoř Nyssenský učí: „Nikdo rozumný nebude popírat, že Slávou se nazývá Duch Svatý, vezme-li v úvahu tato Pánova slova: „Slávu, kterou jsi ti dal mně, já jsem dal jim.“ Neboť opravdu dal učedníkům tu samou Slávu, když jim řekl: „Přijměte Ducha Svatého.“ A tuto slávu, ačkoli ji vždy měl, ještě dříve než existoval svět, dostal v té době, kdy se oděl do lidské přirozenosti. A když byla tato přirozenost skrze Ducha Svatého oslavena, vše, co je spříbuzněno s touto slávou, dostává účast na Duchu, počínaje apoštoly.“
Modlitba Karla Rahnera k Duchu svatému.
Přijď, Duchu Svatý, Duchu Otce i Syna, přijď, Duchu lásky, Duchu synovství, Duchu pokoje, důvěry, síly a svaté radosti.
Přijď, tajemný jásote v slzách světa, přijď vítězný, živote v smrti země, přijď otče, ubohých, zastánce utištěných, přijď, světlo věčné pravdy, přijď, lásko vlitá do našich srdcí. Nemáme nic, co by tě mohlo přinutit, a proto důvěřujeme.
Naše srdce se ve skrytu bojí tvého příchodu, protože jsi nezištný a jemný, protože jsi jiný než ono. Máme však nejpevnější přislíbení, že přesto přijdeš. Přijď tedy, přicházej den ode dne nově a více. Spoléháme na tebe; na koho jiného se můžeme spolehnout. Milujeme tě, neboť jsi láska sama. V tobě máme Boha za Otce, neboť ty v nás voláš Abba – milý Otče.
Děkujeme ti, oživovateli, Duchu Svatý, že v nás přebýváš, že ty sám chceš v nás být pečetí živoucího Boha. Pečetí na jeho vlastnictví. Zůstávej při nás, neopouštěj nás v trpkých bojích tohoto života ani při jeho konci, až nás všechno opustí. Přijď Duchu Svatý. Amen.