V dnešním evangeliu jsme svědky modlitby Pána Ježíše za jeho učedníky a tedy i za nás. Tato modlitba se týká všech, kteří jsme se sešli, abychom poslouchali Boží Slovo. Má se stát vzorem i naší osobní modlitby. Pán Ježíš vysloveně říká: „prosím nejen za své učedníky, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne.“ A to jsme přece my všichni. V centru Ježíšovy modlitby stojíme my všichni. Ježíš se v Duchu modlí za nás i za ty, kteří skrze naše hlásání uvěří v něj. Avšak smysl Ježíšovy modlitby za nás je: „ať všichni jsou jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“
Jednota církve je největším znamením věrohodnosti. Jednota je požadavkem lásky. Nejednotný svět nemůže zjevovat Boha – Lásku. Vidíme, že svět kolem nás, svět politiky, svět ekonomiky, svět morálky a mohli bychom pokračovat dál, trpí katastrofální nejednotou. Něčím, co se již na počátku lidstva projevilo při stavbě babylonské věže, jako kdyby každý mluvil jinou řečí. Jednoduše si nerozumíme a vůbec si nedůvěřujeme. Pramenem jednoty je jednota Boha. Otec a Syn jsou v Duchu svatém Absolutní Jednotou. Pán Ježíš se modlí: „ať všichni jsou jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě.“
Dnes nám svět nevěří hlavně proto, že nejsme jedno. Když chceme druhých přivést ke Kristu, musíme nejprve spolupracovat s Ním na obnově vnitřní jednoty své vlastní duše. Aby stále více a plněji bylo přítomno Boží Slovo v nás, skrze dar Ducha Svatého. Najít své vlastní nitro. Toto je úkol číslo jedna. Nespokojovat se jen s čistě vnějším životem. Hledat své vnitřní bytí, svou vlastní totožnost. Náš vnitřek je zcela zajedno se Slovem Božím. Člověk si to uvědomí tehdy, když se dostane do konfliktu s vlastním svědomím. Jak moc naše svědomí svědčí o pravdivosti Božího Slova, jak všichni cítíme, že Boží Slovo je podstatou našich bytostí, že Božím Slovem jsme byli stvořeni a pro Boží Slovo jsme byli stvořeni. A přece vidíme určitou jednotu, kterou Kristus navzdory naši roztříštěnosti v nás a mezi námi vytváří, když se podíváme na svět a lidi, který nejsou zasaženi Kristem. Stačí se podívat na arabský svět, kde je násilí a teror na denním pořádku, kde neexistuje odpuštění a smíření. Podobně je to v Indii.
Ježíš pokračuje: „A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno; já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne.“ Smysl církve je přivést všechny k Jednotě, obnova oné prvotní Velké Jednoty. Návrat do Velké Jednoty Boha. Předmětem Ježíšovy modlitby je jednota a sláva. Svět Boží jednoty vyzařuje Boží Slávu. Náš rozbitý svět nehlásá Boží Slávu. Křesťan, který skutečně žije Boží Slovo, je nositelem Slávy. Lidé touží po slávě. Touha po slávě je vlastně touha po uznání. Oč úžasnější je uznání od Boha. Když Otec poznává v nás své Slovo, přihlásí se k nám, jako ke svým dětem. Jde tedy o Boží uznání.
Co máme ze svého života, když se mu nakonec nedostane uznání od Stvořitele. Možná si to už ani neuvědomujeme, co nám tak strašně chybí. Po čem všichni podvědomě toužíme a o co usilujeme? Toužíme po uznání, toužíme po slávě. Chceme, aby nás někdo uznal, aby nás měl rád. Často ani vlastní otec a matka nejsou schopni zprostředkovat svým dětem tento úžasný pocit a toto úžasné vědomí, že jsou milovány a chtěné. O co reálnější je potřeba tohoto uznání od našeho Stvořitele. Je to hřích, který nás navzájem rozděluje a je to hřích, který nás obírá o Boží Slávu a Boží uznání. Bůh nemůže uznat hřích a ani člověka, který dobrovolně hřeší.
Úmysl, jaký mě Ježíš s námi je vyjádřen v dalším textu: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděly mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa.“ Ježíš je milován Otcem ještě před stvořením světa. Skrze něj a pro něj bylo všechno stvořeno. Boží Slovo patří do nestvořené Skutečnosti. Náš cílem je to místo, ve kterém je Kristus a to je Otcova Náruč, Boží Objetí.
Závěr Ježíšovy modlitby: „Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal a tito (moji učedníci) poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval (miluješ) byla v nich, a abych byl i já v nich.“ Bůh je Spravedlivý. V něm není nic, co bychom mohli hodnotit jako nespravedlnost. Třeba si to dobře uvědomit, protože náš bůh, tedy bůh našich pomýlených lidských představ, je často malicherný, malichernější jako my. Ale to není skutečný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista. Velmi často neznáme Boha, neboť nečteme Písmo. Ježíš celým svým životem a svým bytím zjevuje Otce. Pravé poznání Boha a jeho podstaty vede ke schopnosti skutečně milovat. Hlásání Božího jména ústí do Lásky.
Ježíš říká: „Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby v nich byla Láska, kterou mě miluješ.“ Láska, kterou Otec miluje Syna je Duch Svatý. Ale Duch Svatý způsobuje, že začíná v nás žít Kristus, že začínáme žít Božím Slovem. Duch Svatý umísťuje Boží Slovo znovu do středu našich bytosti a vytváří v nás i mezi námi jednotu. Když jsme vnitřně sjednoceni sami v sobě, šíříme jednotu i kolem sebe. Jen tehdy jsme skuteční tvůrci jednoty, jestliže základem naší bytosti je Boží Slovo a Boží Duch.
Viděli jsme, že Kristus za všechny tyto úžasně skutečnosti modlí a tím dokazuje, že modlitbou můžeme od Boha vyprosit velké věci, proto si poslechněme ještě několik myšlenek o modlitbě: Evagrius Ponticus: „Nebylo nám přikázáno stále pracovat, bdít a postit se: naproti tomu stálá modlitba je pro nás zákonem.“ Sv. Jan Zlatoústý: „Modlit se často a horlivě je možné i na tržnici nebo během procházky o samotě. Je to možné i ve vašem obchodě, ať už kupujete nebo prodáváte, nebo také při vašem vaření. Není nic tak cenné jako modlitba: ona totiž dělá možným to, co je nemožné, lehkým, což je obtížné. Není možné, aby upadl do hříchu člověk, který se modlí.“ A sv. Alfons z Liguori: „Kdo se modlí, jistě se spasí; kdo se nemodlí jistě se zahubí.“ A na závěr Origenes: „Neustále se modlí ten, kdo svou modlitbu spojuje se skutky a skutky s modlitbou. Jen tak můžeme pokládat zásadu ustavičné modlitby za proveditelnou.“