Nacházíme se v době mezi svátkem Nanebevstoupení a Sesláním Ducha Svatého. V době Nanebevstoupení apoštolové dostali od Pána příslib Ducha Svatého ale zároveň příkaz evangelizovat: „Jděte do celého světa!“. Byli vysláni do světa a měli vydávat svědectví Ježíšovi. První čtení nám dává jakoby návod, jak se nejlépe připravit na svátek letnic a na toto velké poslání, které se týká všech křesťanů. Skutky apoštolské říkají, že apoštolové, po Nanebevstoupení Páně, jednomyslně setrvávali na modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s ostatním jeho pokrevním příbuzenstvím. Apoštolové se devět dnů připravovali společnými modlitbami na přijetí Ducha Svatého a dělo se to ve společenství s Pannou Marií. V některých protestantských letničních denominacích jsem se setkal s tvrzením, že pokud chci přijmout Ducha Svatého, musím se vzdát katolické Mariánské úcty. Ale vidíme, že samotné Skutky apoštolské ukazují, že Panna Maria nejenže není překážkou Ducha Svatého, vždyť ona sama má jedinečnou zkušenost Početí z Ducha Svatého, ale je jakoby duchovním katalyzátorem apoštolského společenství.
Panna Maria je absolutně první křesťanka, protože skutečné křesťanství začíná tam, kde člověk v Duchu Svatém přijímá Krista jako svůj Život. Křesťanství se nemá a nedá žít jen z lidských sil, ale z moci Ducha Svatého. Člověk je svou vlastní silou schopen vytvořit slušnost, ale není schopen vytvořit skutečnou dobrotu. Jedině Bůh je Dobrý a člověk může být dobrý jen z Boha. Zázrak vnitřní proměny člověka se nedocílí drezúrou, ale milostí. Jedině Bůh je Dobrý a my se stáváme dobrými, když je On v nás skrze své Slovo a svého Ducha.
Panna Maria se skrze početí z Ducha Svatého stává dobrou a požehnanou ženou, stává se prostřednicí milosti. Ona ještě pravdivější než apoštol Pavel může prohlásit: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus!“ I když v tajemství Narození Páně vydává ze sebe tento úžasný plod svého života – Ježíše, jak samostatnou lidskou bytost, přece Ježíš jako Boží Slovo nikdy nepřestává žít v její bytosti, takže vše, co se s Ním objektivně děje, se až velmi dotýká jejího srdce a to nejen proto, že je jeho matkou, ale ještě víc proto, že Ježíš ani na malou chviličku nepřestává být jejím Životem, její nejniternější podstatou .
Maria dokázala přijmout Ježíše, neboť je celá svatá. Pro hříšného člověka to však vůbec není tak jednoduché. Často sjede z cesty odevzdanosti a jeho hříšné sklony převládnou. Právě proto říkají otcové o potřebě „přijmout Mariinu duši“. Mariina duše tvoří životní prostředí pro Ježíšovu bytost v nás. Člověk má v tomto směru dvě možnosti. Může své hříšné, uzavřené a zraněná srdce otevírat sám, svou silou. To však jde velmi těžko. Pokud se cítí maličký a slabý, může zkusit druhou možnost, kterou doporučuje sv. Ambrož: „Pokud chceš přijmout Krista do sebe, vyprošuj si nejprve něco z té krásné Mariiny duše“. Krása Mariiny duše spočívá v tom, že je radikálně odevzdána Bohu a jeho službě. Duch Svatý spěchá do duše, kde objeví svou Nevěstu a naplňuje ji a dává se jí v té míře v jaké tato duše jeho Nevěstu přijímá. Podobnou radu dává anděl sv. Josefovi: „Neboj se přijmout Marii, svou manželku“ a totéž slyší apoštol Jan přímo od Pána z kříže : „Hle, matka tvá!“
Jednoduchým a velmi účinným prostředkem je zasvěcení se P. Marii. Jako formuli zasvěcení můžeme použít různé modlitby svatých, ale nejúčinnější modlitba je modlitba, kterou jsme formulovali zcela spontánně. Nejde natolik o jednotlivá slova jako spíše o vnitřní postoj odevzdanosti. Nejde tu o nějakou zbožné formulku, jde tu spíše o úkon srdce, který si nás vyžaduje celých. Zasvěcení se Bohu skrze Marii není jen odevzdáním srdce, ale otevřením všech oblastí života pro příchod Ducha Svatého, podrobení všech oblastí života Božímu Slovu v Mariině úkonu „Fiat!“. Zasvětit se Marii znamená nejen přenechat Duchu Svatému řízení svého nitra ale i celý prostor našeho každodenního života. V praxi to může znamenat postupné, velmi konkrétní kroky víry, naslouchání a spolupráce s Božím Duchem – ve škole Panny Marie.
Apoštolové se modlili spolu s Marií. Modlitba s Marií má být především prostorem, ve kterém dovolíme Bohu v sobě jednat. Jakási ochota „lehnout si na operační stůl Božího Slova“. Ne prosazovat svou vůli, ale zharmonizovat svou vůli s Božím Slovem. Bůh je Pán a jde o to, abychom mu dovolil v sobě konat. On v nás již je. V okamžiku svého vtělení vstoupil do lidské duše jako gen nového Života, jako možnost Nového Života, jako šance obnovy. Proto je důležité znát Boží Slovo, abychom pochopili, co chce Bůh budovat v našem životě a na toto Boží Slovo je „důstojné a spravedlivé” odpovědět tak, jako Maria: „Ať se mi stane podle Tvého Slova!“
Duch Svatý vstupuje do nás v té míře, v jaké svou lidskou vůli podrobíme vůli Boží. Celý problém našeho duchovního života je právě v tom, že nevíme radikálně chtít Boha a to buď proto, že jej neznáme, nebo proto že lpíme na své vůli, která je nakloněna k pozemským a viditelným věcem. Problém úspěšného duchovního života je v tom: „chtít Boha, který se zjevuje ve svém Slově!“ Vylití Ducha a očištění naší mysli i srdce od hříšných postojů velmi úzce souvisejí. Právě proto je důležité zharmonizovat svou bytost co nejvíce se Slovem Božím. Proto potřebujeme často brát do rukou Boží Slovo a zkoumat svůj život, zkoumat, co se Bohu líbí a za toto se modlit a toto chtít. Pokud chceme existovat v Duchu Svatém, musíme svou bytost zharmonizovat se Slovem Božím. Duch Svatý je činný v nás v té míře, nakolik myslíme, chceme a jednáme jako Ježíš. Pokud Božímu Slovu neprotiřečíme, sjednocujeme se s Kristem stejným Duchem, začínáme existovat v témž Duchu jako Ježíš, v Duchu Svatém, v milosti posvěcující. A Duch Svatý je vhodným ovzduším pro Život, který nám Otec v Ježíši dává, a který právem od nás očekává.
Svědectvím Panny Marie je její Magnifikát, kde hovoří o velkých věcech, které jí udělal Hospodin. Apoštolové byli pozváni svědčit. Ale my všichni jsme pozváni svědčit. Svědčit může jen ten, kdo něco zažil. Svědectví, které Ježíš požaduje, je ovocem zkušenosti, kterou On sám umožňuje. Ježíš nás vede do společenství s Bohem skrze Ducha Svatého. Duch Svatý dělá z apoštolů svědky. Svědectví apoštolů vyvěrá ze zážitku Ducha, z osobní zkušenosti s Bohem jako s živou osobou. Duch Svatý nám umožňuje zážitek Boha. V Kristu ho můžeme vidět a slyšet, ale v Duchu Svatém ho můžeme zažít. Duch Svatý to je Láska Boží vylita v našich srdcích. Svědectví nemusí spočívat nutně v slovním projevu. Křesťanské svědectví může být i v klidném, navenek bezhlučném vnitřním životě, který přesto oslovuje. Těžiště našeho křesťanského svědectví je v prožívání Boží lásky ve svém srdci – v změně bytí. Přijímáme Boží Slovo, ale skrze Slovo přijímáme Božího Ducha. A Duch Boží rozhoduje o kvalitě bytí. Křesťanské svědectví se dotýká především změny bytí.
Alžběta nazývá Marii blahoslavenou pro její víru a sv. Ambrož takto vykládá její slova: „Ale i vy jste blahoslavení, vy, co jste slyšeli a uvěřili, neboť každý, kdo uvěří, počne a porodí Boží Slovo a pochopí jeho účinky. Kéž by v každém člověku byla Mariina duše, aby velebil Pána; kéž by v každém byl Mariin duch, aby jásal v Bohu! Pokud má Kristus podle těla jednu matku, podle víry je Kristus plodem všech. Vždyť každá duše přijímá Boží Slovo, ovšem pokud je neposkvrněná, bez hříchu a pokud si s nezkaženým citem chrání mravní čistotu. Tedy každá taková duše může velebit Pána, jak velebila Pána duše Mariina a její duch jásal v Bohu Spasiteli“.