Dnešní evangelium nám ukazuje Ježíšovu modlitbu. Určitě nás zajímá, jak a o čem Boží Syn a zároveň Syn člověka mluví s Bohem Otcem. Nás naučil modlit se „Otče náš“, ale jak vypadala jeho modlitba. Jeho vztah k Bohu Otci je přece jiný než náš. „Otče, přišla hodina, oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe.“ Možná nás to překvapí, ale Pán Ježíš se modlí za svou Slávu a za Slávu Otce. Co je to sláva? Sláva je objektivní uznání osobních kvalit. My lidé oslavujeme ty, kteří si to nějakým svým výkonem zasloužili, ať už jde o umělce, sportovce, herce, vědce. Církev jde ještě dál a oceňuje morální kvality jednotlivců a prohlašuje je za svaté. Všichni jsme stvořeni pro slávu a nedá se říci, že nám na tom nezáleží, zda nás druzí uznávají, nebo ne. Naše lidská touha po slávě má často jen jednu vadu, kterou vytýká Boží Slovo farizeům: „Neboť slávu u lidí milovali více než slávu u Boha.“
Tento konflikt mezi lidským a božským uznáním je problémem, který se objevuje po prvotním hříchu. Člověk po hříchu, má jiný vkus než Bůh. Např. je soustředěn na vnějšek, oceňuje tělesné kvality, oceňuje ženu především pro její vnější krásu, muže pro jeho tělesnou zdatnost. Hledat uznání u lidí, kteří jsou poznamenáni hříchem, jejichž rozum se zatemnil a vůle se naklonila ke zlu, může být opravdu hříšné, ale hledat Slávu u Boha, hledat uznání u Boha, není hříchem, naopak je to jedna z důležitých ctností. Bůh člověka uznává skrze svědomí. Svědomí je místo v naši duši, kde můžeme zažít nejen výčitky ze strany Boha ale i Boží potlesk a uznání. Ve svědomí můžeme zakusit to, jak nás Bůh prožívá. Tomáš Kempenský říká v Následování Krista: „Krátká je sláva, kterou lidé dávají a přijímají. Světskou slávu vždy doprovází zármutek. Sláva dobrých je v jejich svědomí a ne v lidské chvále.“
Hledání Slávy u Boha vyplývá z přikázání lásky k sobě, které je nám tak přirozené, že jej Boží slovo nemusí prohlašovat, ale jej prostě konstatuje. Když mluví o lásce k bližnímu, říká: „Miluj bližního, jako sebe samého“. V konečném důsledku sebe milovat znamená hledat Slávu. Sv. Basil učí: „Nikdo rozumný nebude popírat, že slávou se nazývá Duch Svatý, pokud zohlední slova Páně: „Slávu, kterou jsi ti dal mně, já jsem dal jim“. Neboť opravdu dal učedníkům tutéž slávu, když jim řekl: „Přijměte Ducha svatého“. A tuto Slávu, ačkoli ji měl ještě dříve než existoval svět, dostal v té době, kdy se oděl do lidské přirozenosti. A když byla tato přirozenost skrze Ducha Svatého oslavená, vše, co je spříbuzněné s touto Slávou, dostává účast na Duchu, počínaje apoštoly. Duch Svatý je zdrojem, důvodem i příčinou Boží Slávy.
Vidíme, že sám Ježíš se modlí za tuto Slávu. Teologie nás poučuje, že Ježíš je pravý Bůh ale současně pravý člověk. Ježíš jako člověk potřebuje toto uznání. V tomto týdnu jsme toto Boží uznání oslavovali na svátek Nanebevstoupení Páně. Ale jako Syn Boží má tuto Slávu ještě dříve než povstal svět. Ježíš měl tuto slávu dříve než vznikl svět, před vším stvořením. Jeho Sláva patří do skutečnosti nestvořené, Božské. Spolu se svatým Basilem můžeme říci, že touto slávou je Duch Svatý. On je opravdu Božský Vztah lásky, Vzájemnost Otce i Syna. Ježíš jako člověk potřebuje tuto Slávu zjevit i nám, uskutečnit Vtělení Boží Slávy v čase a v prostoru lidského bytí.
Pán Ježíš může říci: „Já jsem tě oslavil na zemi, dokončil jsem tvé dílo, které jsi mi svěřil. A teď ty Otče, oslav mne u sebe samém Slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než vznikl svět.“ Pán Ježíš dokonale naplňuje i 4. přikázání o úctě k rodičům. Původní smysl tohoto přikázání je: „žij tak, abys byl na Slávu svým rodičům“. Kéž by každý z nás mohl takto konstatovat „dokončil jsem tvé dílo, které jsi mi svěřil.“ Každý člověk dostal určité poslání na tomto světě. Nikdo z nás tady není náhodou ani omylem. Poznat toto své povolání můžeme, když se modlíme, když se ptáme: „Pane, co chceš, abych konal.” Jsme pozváni k tomu, abychom svým životem oslavili Boha – Lásku. Každý projev dobra z naší strany v tomto světě vede k oslavě Boha Otce na nebesích. „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce, který je na nebesích”. „Bůh z našich dober nehledá užitek ale Slávu, t. j. zjevení své dobroty.“ (sv. TA II / I q.114 a.1)
Na závěr jedno zajímavé poznání. Sv. Terezka říká o Panně Marii tato slova: „Ona je spíše matkou než královnou. Ani by se nemělo tvrdit, že na základě svých privilegií staví do stínu slávu všech svatých tak, jako když při vycházejícím slunci mizí hvězdy. Bože můj, co jsou to za řeči! Matka, která nechává mizet slávu svých dětí! Já si myslím, že je to právě naopak! Věřím, že slávu vyvolených ještě zvětšuje!”