To, co nám ukazuje dnešní evangelium, se až velmi bolestně týká nás a naší epochy, v níž žijeme. Dnes se běžně setkáváme s odloučenými bratry. Již se dokážeme i takto pěkně pojmenovat. Kdysi jsme si vyměňovali tvrdé slova a nazývali jsme se sektáři. Víme se spolu modlit. Dnes uznáváme, že Tajemné tělo Kristovo přesahuje viditelné hranice katolické církve. Uznáváme je za bratry a sestry v témže křtu. Musíme uznat, že Kristus působí i mimo hranice katolické církve a přece se dále nepřijímáme a bojíme se jedni druhých. Zabraňujeme si navzájem v aktivitách pro Krista. Děláme to z téhož důvodu jako apoštolové: „Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu. Bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem. (Bránili jsme mu v tom, vždyť nechodí s námi.)“
Evangelista Jan udělal také takovou zkušenost, když se snažil někomu zabránit, jednat v Kristově jménu, neboť dotyčný nepatřil mezi apoštoly a nechodil s nimi. Mohli bychom říci, že tento člověk přišel ke Kristu jakousi svou individuální cestou. Uvěřil v Slovo a přijal Ducha, ale nestalo se to uvnitř společenství učedníků. Ale stalo se to! Člověk vážně uvěřil a začal v Kristově jménu konat exorcismy, tedy vyhánět zlé duchy.
Pán Ježíš vůči němu zajímá podobný postoj jako Mojžíš z knihy Numeri, kde se popisují jakési SZ Letnice prostredníctvým Mojžíše. Ti, kteří byli na seznamu a byli vybráni Mojžíšem, měli přijít ke stánku a tam přijmout z Mojžíšova ducha. Měli z milosti dostat účast na tom, co Mojžíš vydobyl svými zásluhami. Duch, kterým se Mojžíš naplnil pro svou horlivost a touhu po Bohu, tentýž Duch se mě stát vlastnictvím ostatních vyvolených a pozvaných ke Stánku setkání.
Všichni kromě dvou přišli na místo a stalo se, že dostali z Mojžíšova Ducha, ale kupodivu dostali účast na Duchu i ti dva, kteří nepřišli ke Stánku setkání, ale zůstaly v táboře. Z jakého důvodu nepřišli, to nevíme. Ale Boží zaslíbení se splnilo a všichni, které Mojžíš vybral dostali účast na Duchu. Když na tuto situaci rozhořčeně zareagoval Jozue: „Mojžíši, pane můj, zabraň jim v tom!“ Mojžíš v Duchu Božím řekl: „Ty kvůli mně žárlíš? Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin udělil svého Ducha!“
Smyslem chození s učedníky je mít Kristova Ducha. Pokud někdo má účast na Kristově Duchu, a pokud to dosáhl mimo nás, to není jeho chyba. Co je důležitější? „Chodit s námi?“ Nebo „Mít Ducha Kristova!“ Velmi často si ve styku s těmito lidmi počínáme jako byrokrati: „Nemůžeš to dělat, ačkoli to děláš perfektně, protože nemáš na to papír.“ Ježíš takto nepřemýšlí: „Nebraňte mu! Přece žádný, kdo ve jménu mém vykoná zázrak, nemůže pak hned o mně mluvit špatně. Kdo není proti nám, je s námi!“
Nemáme všude vidět nepřátele. To: „Kdo není proti nám, je za nás, je s námi.“ bychom mohli ještě doplnit: „Ne každý, kdo je proti nám, je i proti Kristu.“ Vždyť kolikrát naše velké chyby a evidentní hříchy a pohoršení brání lidem ve vstupu do katolické církve. Možná i další text naznačuje, o co šlo v tomto konkrétním případě, když v něm mluví Ježíš o pohoršení.
Ještě před tím říká: „Kdokoli vám podá číši vody proto, že jste Kristovi, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu.“ To dobrodiní se nemá udát proto, že jsme někomu sympatický pro svůj vzhled. Tato sympatie musí být sympatií kvůli Kristu. Svět může být požehnán když přijme Kristové učedníky, kvůli němu samému.
A zase jednotlivý člen církve může být proklet kvůli pohoršení, které může dát: „Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných (Ale kdo by pohoršil jednoho z těchto maličkých), kteří věří ve mne, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře.“ Kolik odloučených bratři je od nás odloučených právě kvůli pohoršení, které jim kdosi dal, možná kdysi v historii nebo i dnes. Možná je to problém i toho zvláštního exorcisty z evangelia. Když se setkáváme s odloučenými bratry, snažme se pochopit důvod a původ jejich oddělení od nás. A zjistíme, že přesto, že nechodí s námi, nepřestali chodit s Kristem. Ježíš často v jejich životě dělá velké věci.
Každý bude souzeni podle svého svědomí a my se musíme učit respektovat svědomí svého bližního. Člověk nikdy nesmí jednat proti svému svědomí, i kdyby se od něj žádala objektivně dobrá věc. Pokud někdo žije v dobrém svědomí i když pomýleném, můžeme mu pomoci tím, že ho poučíme. Každé svědomí má být formováno Božím Slovem. Boží hlas v nás je v tom základním imperativu, který vychází ze svědomí: „Konej dobro a vyhýbej se zlu!“ Ale co je skutečné dobro a skutečné zlo to nám zjevuje Boží Slovo.
Pokud se setkáme s člověkem, který je plný dobroty a trpělivosti a on nám například řekne, že přijal Ježíše během evangelizace, kterou konaly baptisté a že mu Ježíš pomohl přemoci hřích, tak ho nikdy nesmíme začít přesvědčovat o tom, že to byl pravděpodobně nějaký zlý duch, neboť jedině my máme patent na Krista. Boží Duch vane kam chce a my ho naštěstí nemůže svázat našimi předpisy.
Dokud pracujeme pro sebe a pro své společenství a ne pro Krista, jsme plní žárlivosti a všude vidíme nepřátele, ale jakmile nám bude záležet na Boží Slávě a ne na naší, potěšíme se každému pozitivnímu kroku, i když se neděje v rámci katolické církve. Bůh ví, proč i na nich vylévá svého Ducha. My jsme se navzájem oddělily od eucharistie, od Kristova těla, ale on tak je jak i nás zahrnul svým Duchem. A kdo má Kristova Ducha, ten je Jeho. Základní projev Kristova Ducha je dobrota a láska, touha po jednotě s celým Tajemným Kristovým tělem, kterým je církev.
Nejde o toleranci bludu, ale o poznání, že největším bludem ze všech je neláska. A jde také o to, že Kristus je Cesta. A Cesta to je něco, po čem se dá stále více a více přibližovat k Pravdě. Pokud někdo dnes věří trošičku, budu se těšit z jeho maličké víry. Pokud někdo věří zcela Kristu, budu se s ním těšit z jeho mocné víry. Ale vždy třeba mít na paměti, že i ten slabý se může z milosti Boží stát silným. Nejsme pozváni ničit pozitivní hodnoty, které objevujeme u odloučených bratří, ale máme stavět na tom, co je dobré.