Situace, kterou nám popisuje dnešní evangelium, následovala po Přeměnění Pána na vrchu Tábor, které se událo během modlitby. Ježíš se proměnil během modlitby. Velký zájem o něj, o kterém evangelista vysloveně mluví, může vyplývat i z toho, že jeho tvář stále vyzařovala slávu, kterou obdržel během modlitby od svého Otce. Tak tomu bylo také u Mojžíše, kterému ještě dlouho po setkání s Bohem zářila tvář .
Podle učení otců je modlitba naším povoláním. Člověk byl pozván dívat se Bohu do očí a tak odrážet něco z Boží Veleby a Nádhery. Hřích stojí mezi námi a Bohem a zastiňuje nám jeho tvář, takže se v této době více modlíme ve víře než v nazírání. Zkušenostní víra se rodí z modlitby a v době modlitby roste. Pán Ježíš říká, že všechno je možné tomu, kdo věří. Víra to je schopnost počítat s Bohem v běžných situacích našeho života. Modlitba nám zjevuje realitu Živého Boha.
Modlitba v našem životě nikdy není ztrátou času. Z modlitby vždy stáváme silnější a odhodlanější. Otec nás odívá do moci z Výsosti. V modlitbě, která má být především spojením s Bohem skrze poslušnou vůli, se naplňujeme Duchem Svatým a přijímáme jeho moc. Stáváme se Světlem Světa. Žádný člověk nemůže zlého ducha vyhnat ze své moci, nýbrž jen v odvolání se na Ježíše, na Boží moc a Boží moudrost.
V modlitbě se stáváme podobní Marii, která počala z Ducha Svatého. V modlitbě v nás sílí a roste Kristova přítomnost. Slyšel jsem o knězi, který se vždy, když se chystá na nějaké setkání, modlí desátek: „Jehož si Panna při Navštívení Alžběty v životě nosila“. Myslím, že to má své opodstatnění.
Maria přichází k druhým s Kristem a to je obrovská síla požehnání. Protože přijala Boha do svého srdce, stává se Požehnanou a přináší Požehnání. Stává se Prostřednicí milosti. Ona je těhotná Božím Slovem. Boží Slovo je pro ni tím, co pro jinou ženu znamená těhotenství a těhotenství proměňuje organismus ženy. Marii mění Boží Slovo. Má-li se naše setkání s druhými lidmi stát požehnáním, i my musíme být těmi, kdo nepřinášejí jen sebe ale Boží Slovo, a z nichž vyzařuje Duch Svatý. Přinášíme-li jen sebe, nejsme pro druhé požehnáním.
Předpokladem svatého přijímání je přijímat Ježíše v Duchu Svatém. Totéž ale platí také o přijetí druhého člověka. Jen tehdy je naše návštěva požehnáním, odehrává-li se v Duchu Svatém. Když i z nás bude vyzařovat Duch Svatý, budou lidé podobně jako Alžběta říkat: „odkud mám to štěstí, že jsi přišel, že přišla matka mého Pána“, neboť my všichni se stáváme Božími matkami, když jsme se rozhodli žít Boží Slovo. Sv. Augustina říká: „Matka ho nosila v klíně, my ho nosíme v srdci. Panna otěhotněla když se v ní vtělil Kristus, naše srdce ať otěhotní vírou v Krista. Ona porodila Spasitele, naše duše ať porodí spásu a chválu. Ať nezůstanou naše duše neplodné, ale ať se stanou plodnými pro Boha.”