Dnešní čtení z listu apoštola Jakuba začíná otázkou: „Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný?“ V předešlých statích sv. Jakub ukazuje kořeny nesvárů v církvi, nezvládnutý jazyk a lidská pýcha. Dnes nám chce ukázat, kde je pravá moudrost. Velmi často odmítáme poslušnost Bohu a jeho příkazům pod záminkou, že víme lépe, co je pro nás užitečné. To není pravá moudrost, to je velmi často jen hledání sebe sama. Ježíš byl poslušný až ke smrti a takto vykoupil svět. My jako Adamovo potomstvo, jsme často neposlušní až ke smrti.
„Ať tedy ukáže ušlechtilým chováním, že umí jednat jemně a moudře!“ Není naším posláním hádat se s lidmi a za každou cenu slovy dokazovat svou pravdu. Skutky konané v moudré skromnosti jsou nejlepším svědectvím o naší moudrosti.
„Ale máte-li v srdci hořkou nevraživost a sobeckost, nevynášejte se a nefalšujte pravdu. To není moudrost, jež přichází shora, ale pozemská, živočišná, ďábelská.“ Musíme sledovat z čeho se rodí naše argumentace. Máme-li v srdci žárlivost a sváry, tak naše moudrost není shora, ale naopak je jen pozemská, živočišná a ďábelská. Je to chytrost tohoto světa, která hledá především sebe.
„Kde totiž (vládne) nevraživost a sobeckost, tam je zmatek a kdejaká špatnost.“ Žárlivost se rodí tam, kde člověk hledá své povýšení, kde hledá svou slávu a druhého chápe jen jako možný stupínek nebo i jako překážku na cestě ke své slávě. Ježíš je naším vzorem, když říká: „Je nehledám svou slávu!” Hledání lidského obdivu je velkou překážkou na cestě následování. Farizeové i proto nemohli uvěřit v Ježíše, neboť více milovali svou slávu u lidí.
Takto to vyslovuje sám Ježíš v Janově evangeliu: „Slávu od lidí nepřijímám. Ale vás znám, že nemáte v sobě Boží lásku. Já jsem přišel ve jménu mého Otce, a nepřijímáte mě. Kdyby přišel někdo jiný ve svém vlastním jménu, toho byste přijali. Jak můžete věřit vy, kteří se navzájem slavíte, a nehledáte slávu, kterou dává jen Bůh?! Nemyslete si, že já budu na vás u Otce žalovat. Jiný na vás žaluje: Mojžíš, do kterého skládáte svou naději. Jenže kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on o mně psal. Ale pokud nevěříte tomu, co on napsal, jak uvěříte mým slovům?!” (Jan 5,41–47) Prosazování sebe vyvolává každé možné zlo. My nemáme prosazovat sebe, ale Ježíše a jeho plán spásy.
„Moudrost shora je však především čistá, dále pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná ani pokrytecká.“ Pravá moudrost není ovocem lidské chytrosti, ale rodí se v člověku z víry v Boží Slovo. Pravá moudrost spočívá ve snaze napodobit Ježíše. Projevy pravé moudrosti můžeme velmi dobře rozeznat: čistota, klid, mírnost, chápavost, milosrdenství a dobrota, nestrannost a upřímnost.
„Ti kdo usilují o pokoj, rozsévají v pokoji (semeno, jehož) plodem je spravedlnost.“ Znakem Božího působení je pokoj. Klid, který vychází z Boha. Žádná horečná činnost, ukvapené jednání není z Boha. Než začneme jednat, vyprošujme si na modlitbě moudrost shora a moc jednat.
To nám ukazuje i dnešní evangelium. Když se nemodlíme, pracujeme možná víc, ale s menším výsledkem. Čas strávený na modlitbě s Pánem nikdy není ztrátou. Situace, kterou nám popisuje dnešní evangelium, následovala po Přeměnění Pána na hoře, které se událo během modlitby. Velký zájem o Ježíše vyplýval i z toho, že jeho tvář stále vyzařovala slávu, kterou obdržel během modlitby od svého Otce. Ježíš se proměnil během modlitby. Během modlitby však přijímá od Otce i moc Ducha Svatého. Proto může vyhnat ten zvláštní druh ďábla, který tak ukrutně ničí život mladého chlapce. Modlitba v našem životě nikdy není ztrátou času. Z modlitby vždy stáváme silnější a odhodlanější. Otec nás odívá do moci z výsosti. Zkušenostní víra se rodí z modlitby a v době modlitby roste naše víra. Pán Ježíš říká, že všechno je možné tomu, kdo věří. Víra to je schopnost počítat s Bohem v běžných situacích našeho života. Modlitba nám zjevuje realitu Živého Boha. Žádný člověk nemůže zlého ducha vyhnat ze své moci, nýbrž jen v odvolání se na Ježíše, na Boží moc a Boží moudrost.