7. pondělí, cyklus I. – (Sir 1,1-10; Mk 9,14-29)

„Všechna moudrost přichází od Boha a je s ním navěky.“ Moudrost, po hebrejský „chochma“, je především Boží vlastností. Bůh je Nejvyšší Moudrost. Bůh se vůči nám projevuje jako dokonale rozumný. Musíme rozlišovat mezi moudrostí nestvořenou, která patří do Božského světa a je vlastně Božím Synem, Božím Slovem a projevy této moudrosti, které jsou vloženy do celého stvoření. Stvořitelské dílo obsahuje tuto moudrost ve všem. Ani taková banální věc, jako je pád listí ze stromu, není bez Boží moudrosti. Dalo by se o tom napsat celé vědecké pojednání. Člověk při svých výzkumech jen objevuje moudrost, která byla již dříve vložena do zkoumaných objektů. „Písek moře a kapky deště a dny staletí – kdo může spočítat? Výši nebes a šíři země, hloubku moře – kdo může změřit?“ Kdo probádal Boží moudrost, která všechno předchází? Nikdo takový se nenašel. Žádný lidský génius ještě nepřebádal Boží moudrost, která všechno předchází.

„Dříve než to všechno byla stvořena moudrost, zkušená rozvaha je od věčnosti.“ Pramenem moudrosti je slovo Boha v nebesích a její cesty jsou věčné zákony. Znovu narážíme na moudrost stvořenou na počátku všeho. Moudrost je jako osnova, do níž byl vepsán celý stvořený vesmír. A zároveň je tu moudrost, nebo moudrá rozvaha, která je od věků, a která je vlastností Boha. Bůh Láska je zároveň i moudrou rozvahou. Pramenem moudrosti je Boží Slovo a její cesty jsou věčně zákony. Boží moudrost kráčí cestou Božích zákonů. Boží zákony jsou jakoby stezkami, kterými moudrost sestupuje do našeho světa.

Bůh je příčinou a pramenem vší moudrosti. On ji stvořil svým Svatým Duchem, on ji viděl, spočítal a přeměřil a vylil ji na všechny své díla, na každého člověka ve své štědrosti, neboť ji dává těm, co ho milují. Boží moudrost se rozlévá na ti, kteří Boha milují. Je to podobné myšlenka, jak v Skutcích apoštolských, kde se říká: „Bůh dává svého ducha těm, kteří ho poslouchají!“ Poslušnost Bohu je totožná s Láskou a Boží moudrost je totožná s účastí na Božím Duchu. Boží Moudrost a Láska je jedno a totéž.

V evangeliu vidíme vtělenou Boží moudrost. Pán Ježíš sestupoval z hory podobně jako Mojžíš z hory Sinaj. A tak jako Mojžíši zářila ze setkání s Bohem tvář, i tvář Pána Ježíše záři. Proto se píše: „Jakmile ho všichni ti lidé spatřili, zachvěli se posvátnou bázni, seběhli se kolem něho a pozdravovali ho.“ Modlitba vede člověka k přeměně a umocnění. Podle učení otců je modlitba naším prvotním povoláním. Člověk byl pozván dívat se Bohu do očí a tak odrážet cosi z Boží vznešené nádhery. Hřích stojí mezi námi a Bohem a zastiňuje nám jeho tvář, takže se v této době více modlíme ve víře jako v nazírání. Zkušenostní víra se rodí z modlitby a v čase modlitby roste.

Pán Ježíš říká, že všechno je možné tomu, kdo věří. Víra je schopnost počítat s Bohem v běžných situacích našeho života. Modlitba nám zjevuje realitu Živého Boha. Modlitba v našem životě nikdy není ztrátou času. Z modlitby vždy stáváme silnější a odhodlanější. Bůh Otec nás odívá do moci z Výsosti. V modlitbě, která má být především spojením s Bohem skrze poslušnou vůli, se naplňujeme Duchem Svatým a přijímáme jeho moc. Stáváme se Světlem Světa. Žádný člověk nemůže zlého ducha vyhnat ze své moci, ale jen v odvolání se na Ježíše, na Boží moc a Boží moudrost.

V modlitbě se stáváme podobní Marii, která počala z Ducha Svatého. V modlitbě v nás sílí a roste Kristova přítomnost. Slyšel jsem o knězi, který se vždy, když se chystá na nějaké setkání, modlí desátek: „Kterého si Panna při navštívení Alžběty v životě nosila”. Myslím, že to má své opodstatnění. Maria přichází k lidem s Kristem a to je obrovská síla požehnání. Protože přijala Boha do svého srdce, stává se požehnanou a přináší Požehnání. Stává se prostřednictvím milosti. Boží Slovo je pro ni tím, co pro jinou ženu znamená těhotenství. Těhotenství proměňuje organismus ženy a Marii mění Boží Slovo. Pokud se má naše setkání s druhými lidmi stát požehnáním, i my musíme být těmi, kteří nepřinášejí sebe ale Boží Slovo, a z nichž vyzařuje Duch Svatý. Pokud přinášíme jen sebe, nejsme pro druhé požehnáním.

Předpokladem svatého přijímání je přijímat Ježíše v Duchu Svatém. Totéž ale platí o přijetí druhého člověka. Jen tehdy je naše návštěva požehnáním, pokud se odehrává v Duchu Svatém. Když i z nás bude vyzařovat Duch Svatý, budou lidé podobně jako Alžběta říkat: „odkud mám to štěstí, že jsi přišel, že přišla matka mého Pána“, protože my všichni se stáváme Božími matkami, pokud jsme se rozhodli žít Boží Slovo. Sv. Augustina říká: „Matka ho nosila v lůně, my ho nosíme v srdci. Panna otěhotněla, když se v ní vtělil Kristus, naše srdce ať otěhotní vírou v Krista. Ona porodila Spasitele, naše duše ať porodí spásu a chválu. Ať nezůstanou naše duše neplodné, ale ať se stanou plodnými pro Boha. “