Kniha Genesis nám ukazuje původní a nádherný Boží plán s člověkem a s jeho manželstvím. V dnešním evangeliu zase vidíme důsledky hříchu na lidské manželství a problémy, které z toho vyplývají. Je zajímavé, že Písmo Svaté začíná stvořením muže a ženy na obraz a podobu Boží a ustanovením manželství a končí viděním „Beránkově svatby“. Od začátku až do konce Písmo mluví o manželství a jeho “tajemství”, o jeho ustanovení a významu, který mu dal Bůh, o jeho původu a cíli, o jeho různých realizacích během dějin Spásy, o jeho potížích, které vyplývají z hříchu a o jeho obnovení „v Pánu“ (1Kor 7,39) v novém svazku Krista a církve.
V dnešním evangeliu farizeové dávají Ježíšovi velmi aktuální otázku: „Smí-li se muž se ženou rozvést (propustit svou manželku)?“ Je to otázka o možnosti rozvodu, která je stále aktuální. Mnozí si myslí, že rozvod je řešením problému. Sami sebe považují za zastánce lidskosti. Je tu však jeden háček. Dva lidé se přece berou z lásky a slibují si, že nikdy jeden druhého neopustí a někdy se až diví, proč církev ke tak samozřejmé věci žádá veřejnou přísahu. Diví se, že se nevěří v jejich lásku. A za několik let, ti sami, kdysi zoufale zamilovaní, hledají útěk od sebe, hrozně zklamaní. Jak je to možné? Kde se ztratila láska?
Svátost manželství jaksi nefunguje. To, co teď řeknu je můj názor: Osobně si myslím, že je rozdíl mezi „uzavřením manželství v kostele“ a „uzavřením manželství v Kristu“. I když jsme se učili, že materií svátosti manželství je vzájemný souhlas snoubenců, přece bych řekl, že základem každé svátosti je Kristus. Pokud člověk ve svatém přijímání přijímá Ježíše jako svého osobního Spasitele a pokud se mu odevzdává, tehdy můžeme říci, že je to aktuální křesťan. Víra a křest je potřebná ke Spáse. Křest přijímají mnozí, ale ne mnozí skutečně svůj život Kristu otevírají. Člověk se jen tehdy stává křesťanem, když se Bohu vydává. Tehdy začíná v něm proces Posvěcení a Spásy. Pokud se berou takoví dva lidé, je to skutečně svátost, neboť Kristus je jejich životem i pojivem. Kristus je hlavním hostem na jejich svatbě a nahrazuje nedostatek vína svou mocí.
Pokud si lidé pár dní před uzavřením manželství vzpomenou nato, že by chtěli mít manželství v kostele, protože je to tak hezčí, ale jejich životní styl vůbec nebere ohled na Boha a Jeho Slovo, zda-li se zde skutečně dá mluvit o něčem posvěcujícím? Vždyť zde evidentně chybí princip posvěcení, kterým je Kristus, a to i tehdy, kdyby v den své svatby byly formálně na svatém přijímání. Zde neexistuje žádná odevzdanost Kristu, žádná láska k Bohu a tedy ani Bůh zde nežehná. Takové manželství se časem rozpadne a těžko říct, že to bylo svátostné manželství, i když bylo uzavřeno v kostele.
Svátost manželství začíná přijetím Krista a následně vzájemným přijetím. Pokud však chceme dosáhnout vítězství, musíme zápasit. V životě každého musí nastoupit snaha o dobro, aby bylo co nejméně pohoršení. Občas radím snoubencům, aby nikdy nepřestali spolu chodit. Chození, dvoření počítají manželé mezi nejkrásnější období manželství. Nejen proto, že jsou po uši zamilovaní, ale zvláště proto, že je v něm stálá snaha o zálibu druhého. Chlapec začne o sebe více dbát, dívka je ochotné i se trochu postit, aby shodila nadbytečná kila. Chodit s někým znamená, stále brát ohled na druhého. Pokud toto chození pokračuje i v manželství, stává se manželstvím úžasnou stavbou vzájemné lásky. Pokud se však člověk spolehne na zákon, který mu říká: „Je to tvoje žena, máš na ni právo!“ Když se spolehne na to, že má právo na lásku ze zákona, tehdy se může trpce zklamat. Člověka si třeba stále znovu a znovu získávat.
Ježíš se ptá farizeů: „Co vám přikázal Mojžíš?“ Farizeové neodpovídají správné, neboť zaměňují příkaz s dovolením: „Mojžíš dovolil vystavit jí rozlukový list a rozvést se.“ Ježíš je opravuje, že toto není příkaz ale dovolení a to také jen pro tvrdost jejich srdce. I církev pro tvrdost lidského srdce dovoluje rozluku, ale ne rozvod. Rozluka dává stejná práva jako rozvod s výjimkou práva na nové manželství. Tvrdost lidského srdce, pro kterou je možné uvažovat o rozluce, je např. Když chodí manžel domů soustavně opilý nebo terorizuje manželku a děti, když je jeden z manželů nevěrný.
Ježíš nám poukazuje na původní Boží plán. Kniha Genesis říká o rovnosti obou, muže i ženy před Bohem. Stará židovská legenda vysvětluje stvoření Evy z Adamova žebra, takto: „Bůh ji nestvořil z Adamovy hlavy, aby mu vládla, nebyla stvořena ani z nohy, aby mu sloužila jako otrokyně, ale byla stvořena z žebra, které je blízko srdci, aby ji Adam miloval a aby se tím naznačilo, že je rovná muži, i když úplně jiná.“
Rodina svou povahou a svým určením vyžaduje stálost. Děti svou láskou objímají oba rodiče. Nedokáži se vyrovnat s tím, že se jeden rodič z jejich života ztratí. V rozbité rodině nejvíce trpí děti, neboť jejich život pramení ze vztahu rodičů. Bůh má takovou důvěru v matku, že jí dává dítě jako dar.
Reakce pramatky Evy na prvního syna byla: „Získala jsem muže a tím Hospodina!“ Co tím chtěla vyjádřit? Možná i to, že každé spojení muže a ženy je posvátné, posvátné totiž v tom směru, že provokuje jedinečný zásah Boha Stvořitele. Bůh tak neodvolatelně spojil svou stvořitelskou moc s lidským aktem plození, že vždy když jsou splněny přirozené podmínky, tvoří novou osobu. Dnešní svět vytrhuje sex z kontextu lásky a plodnosti. Setkáváme se s takovou neznalostí u mládeže, že sice sexuálně žijí, ale nevědí, že to může vést ke vzniku nového života.
Velkou a vážnou věcí je spojení muže a ženy. Musíme vážně a zodpovědně přistupovat k těmto skutečnostem, protože velmi často je manželství plodem a zrcadlem toho, jak vážně se člověk na něj připravuje. Každá povrchnost se tu strašně vymstí. Kde je však úsilí o skutečnou lásku, tam je manželstvím VŠL (Vysoká škola Lásky).