Všimněme si, za co se Pán Ježíš modlí. Modlitba, kterou jsme měli možnost slyšet, je Ježíšova modlitba za učedníky, tedy za celou Boží Církev a tedy i za nás. Pán Ježíš svoji modlitbu adresuje sice nebeskému Otci, ale evangelium nás činí účastnými jeho skryté modlitby. Možná i proto se nám znění této jeho osobní modlitby zachovalo, abychom ji i my vyslyšeli, nakolik je to z naší strany možné a abychom se i my v podobném smyslu modlili za sebe i za celou církev. Vždy jsem prožíval velkou radost, když jsem se dověděl, že se kdosi za mě modlí, neboť hodně dosáhne nezištná modlitba. A čím byl v mých očích ten modlící se blíže k Bohu, tím větší radost jsem prožíval z jeho přímluvy, neboť o to jistější bylo vyslyšení. Dnešní evangelium nám zjevuje, že sám Ježíš se přimlouvá za nás. Budu citovat jednotlivé prosby této modlitby a společně se budeme pokoušet, zamyslet se nad jejich obsahem. Všimněme si, jakých oblastí se týká Ježíšova modlitba:
„Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my.“ Abychom tuto prosbu pochopili, musíme si vysvětlit, co v tomto textu představuje termín „jméno“. Určitě nejde o to, co nám tvrdí svědkové Jehovovi, že když se nevrátíme ke vzývání a uctívání jména Jahve, že si nás Bůh vůbec nevšimne. Pán Bůh není tak malicherný, aby mu vadilo, zda ho nazveme Jahve anebo Ježíš, Elohim anebo Adonaj, Manitů anebo Alah…. Mohli bychom citovat velké množství božích jmen. Nikoli název rozhoduje, ale pojem, který se za tím, kterým jménem skrývá. Slovo jméno, tak jak ho používali Židé v době Pána Ježíše, by se dalo spíše nahradit slovem pojem. A ve smyslu Ježíšovi prosby, je to správný pojem o Bohu, správná představa Boha. Jaká je moje představa Boha, taková bude i moje zbožnost a tak bude tvarovaná i moje duše. Pouze správná představa o Bohu, je životodárná pro duši. Ježíš zjevuje správný pojem Boha. On upřesňuje představu Boha. On může říci: „Kdo vidí mě, vidí Otce“. V něm je boží jméno.
Prosba o zachování v Otcově jménu, je vlastně prosba o Ducha Svatého, protože jméno vyjadřuje obsah Boží bytosti. Otcovo jméno je Boží Duch, který vnitřně proměňuje člověka do Jeho podoby. Zachovat někoho ve jménu Božím, to znamená, zachovat ho v Božím Duchu. Duch je živý pojem. Duch to je bytostná dobrota Boha. Ježíš prosí o to, abychom existovali ve správném Duchu. Když rostlina nemá správné životní prostředí, začne hynout. Když duše neexistuje v Duchu Svatém, nikdy nedospěje k vidění Boha. Boží Duch je nejvhodnější prostředí pro život naší duše.
„Dokud jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve tvém jménu, které jsi mi dal.“ Jak Ježíš zachovával apoštoly ve jménu Božím a jak se my můžeme zachovat ve jménu Božím? Jde o stálou snahu sladit své postoje, myšlenky, své chtění s Božím Slovem. Ze strany představených, je to služba napomínání, když vidí, že někdo nežije správně.
„Chránil jsem je a nikdo z nich nezahynul kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo.“ Je to věta, která dělá problémy exegetům. Jak ji správně pochopit? Chce nám snad říci, že Ježíši se neztratil nikdo, jen jeden a i ten jen proto, aby se splnilo Písmo? Kvůli splnění předpovědi, musí být zatracen člověk? To určitě ne! Kdybychom tento text četli v hebrejštině, asi by vyzněl takto: místo Písmo, by se zde objevilo slovo Tóra, což je i Písmo ale i Boží Zákon. Věčný zákon, že dobro Bůh odměňuje a zlo trestá. V případě Jidáše, se naplnil Boží zákon, který je nezrušitelný. Tedy nejde o to, že kvůli nějakému proroctví, bude zatracen člověk. Ale zatracení Jidáše, je důsledkem neměnného božího zákona. Kdo nevěří v Syna, už je odsouzen.
„Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím (ještě) ve světě, aby měli v sobě plnost mé radosti.“ Ježíš nás svými slovy a svojí modlitbou, nechce zarmoutit. A ne proto odchází, aby nás zarmoutil. Smyslem celého života Ježíše, je naše spása, naše radost. Ježíš chce, abychom měli v sobě jeho radost a to dokonalou. Radost je ovocem Ducha Svatého. Je znakem Boží přítomnosti. Ona se však objevuje v nás tehdy, když jsme svého ducha sjednotili se Slovem Božím.
„Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa.“ Přemýšleli jste už někdy nad tím, že Ježíš nám dal Otcovo Slovo, tedy sebe samého, že Bůh sám se zavázal smlouvou s námi. Slovo Boží, které nám Kristus dal, je Slovem smlouvy. Bůh nám dal Slovo a my se můžeme spolehnout, že pokud uvěříme v Ježíše a budeme ho následovat, budeme vysvobozeni z moci Zla. Tato smlouva, se každý den odehrává na oltáři a znovu se připomíná nám i Bohu. Tato smlouva je založena na lásce, až po vylití krve a obětování těla. Boží slovo nás vymaňuje z moci světa. Slovo, které nám Kristus dal, můžeme pochopit i jako tvořivou informaci, na základě, které nás Bůh proměňuje do podoby božího Syna. Reakce tohoto světa na zjevení se Božích dětí, je nenávist. Možná jste tu nenávist ze strany světa ještě nezakusili, ale je třeba se zamyslet, zda žijeme v Kristově Duchu, zda v nás nevládne duch tohoto světa.
„Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa.“ Když si vzpomeneme na obsah knihy Genezis, tam člověk na počátku dějin sáhl po ovoci ze stromu poznání dobrého a zlého. Od té doby zlo, které jsme si vyvolili, deformuje náš lidský charakter. Ježíš se přimlouvá za nás, abychom byli uchráněni od zkušenosti se zlem. Hřích a jeho následky, nám ukazují, co to zlo je a kdo to je Satan, který je vrahem lidí od počátku. Toto je smysl i poslední prosby modlitby „Otče náš“ – „ale zbav nás od zlého..“
„Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě.”