Boží Duch, kterého máte přijmout ve svátosti biřmování, a kterému se každý křesťan má stále více a více otevírat a jím se naplňovat, je i Duchem útěchy, štěstí. Jste šťastní? Myslím, že ne. Šťastný člověk vypadá jinak. Jste mladí, pěkní, sympatičtí, ale nejste šťastní. Kdybyste byli šťastni, nesahali byste po alkoholu a ani po drogách. Šťastný člověk to nepotřebuje. Kdyby jste byli šťastní, nebyli byste převážně agresivní a podráždění. Proč nejsme šťastní a spokojeni? Neboť po prvotním hříchu, člověk ztratil spojení s Bohem, ztratil Boží přátelství. Slovanské slovo Bůh, je odvozeno od staroindického výrazu Bagha. A slovo Bagha, znamená štěstí, svatost, dokonalost. Bůh je Štěstí a Blaženost a to dokonce i bez nás, ale my bez něho nemůžeme být skutečně šťastní ani blažení.
Sv. Augustin, který dříve než se obrátil, vyzkoušel všechny možné formy života a hledal štěstí v sexu i v alkoholu, nakonec řekl: „Nespokojené je lidské srdce, dokud nespočine v tobě Bože!“ Bůh je Štěstí, které nemá hranic. Když se duše spravedlivého setká s Bohem, je to jako když vložíte správný klíč do zámku. Bůh a duše dokonale do sebe zapadají. Člověk je povinen ve vlastním zájmu, hledat Boha a sloužit mu, neboť mimo něj nenajde sebe, svoji slávu a velikost. Sloužit Bohu, znamená žít Lásku. Bůh je však zvláštní Štěstí. Je to Štěstí, které se nedá oddělit od Pravdy, od Spravedlnosti a od Lásky. Bůh je současně Krása, ale i Pravda, Spravedlnost a Láska. V Něm všechny tyto vlastnosti jsou jedno. Ten, kdo činí dobro, začíná Boha prožívat, jako Radost ve svém vlastním svědomí, těší se z této Krásné Pravdy a Lásky. Naopak člověk, který má zálibu ve zlu, cítí se Bohem zaskočený a je z něho nešťastný. Bůh miluje všechno, co stvořil a přece samou svojí podstatou, je Spásou i Soudem, Odměnou i Trestem. Ale je to stále ten stejný, neměnný Bůh, který je jen Dobro.
Sv. Ignác říkal, že lidé, kteří ještě nemají duchovní zkušenosti, považují za dobré všechno to, co jim překáží. Podobají se rozmazlenému mladíkovi, kterému se zdají dobrými všichni, kteří mu pochlebují, a naopak, ti, kteří ho napomínají, ti se mu zdají zlí. A aby nepodlehl této slabosti, stanovil si sv. Ignác první pravidlo, které pochází z prosté a jednoduché úvahy: „Kdo to s námi myslí dobře, pomáhá nám, když jdeme správným směrem. Kdo nám chce škodit, dodává nám odvahu, když jdeme po špatné cestě.“
A pak objevil další: „U osob, které jdou z jednoho těžkého hříchu do druhého, má nepřítel (ďábel) obyčejně ve zvyku, že jim předkládá zdánlivé potěšení. Představují si smyslové radovánky a rozkoše. Tím je lépe udrží a dokonce způsobí, že ještě pokročí v neřesti a hříchu. U takových osob, působí zase dobrý duch (Duch Svatý) opačně. On je znepokojuje, působí výčitky svědomí mravním soudem rozumu. U osob, jež se snaživě očišťují ze svých hříchů a postupují od dobrého k lepšímu ve službě Bohu, našemu Pánu, je to zase opačně, jako v prvním případě. Zlý duch nedělá nic jiného, než vyčítá, zarmucuje, klade překážky a znepokojuje klamnými důvody, aby člověk nepostupoval kupředu. Dobrý duch, naopak dává mysli sílu, útěchu, slzy, vnuknutí, pokoj. Všechno ulehčuje, odstraňuje překážky, aby člověk pokročil dopředu v konání dobra.“ Říkám to proto, neboť i ďábel může poskytovat zdánlivou útěchu, pro své následovníky. Je to ale útěcha, která nikoho neučiní lepším a ve které se stále člověk stále víc a víc zamotává sám do sebe. Na druhé straně platí zásada, že když se hříšný člověk po prvé setkává s Bohem, může se mu Bůh zdát vrcholně nepříjemný, nesnesitelný. Sv. Augustin říká, že Boží Slovo se nám bude nejprve jevit jako nepřítel naší duše, dokud nepochopíme, že je příčinou naší Spásy.“ Podobně jako zubař.
Jde tu o jeden ze základních životních postojů. Slaboch se dokáže rozhodnout jen podle toho, co je mu příjemné. Ale víme, že ne všechno příjemné, je také užitečné. Zážitek příjemnosti, závisí i od toho, jak jsme nasměrováni, zda k Bohu anebo ke Zlu. Převrácenému člověku je příjemná zvrhlost. Např. sadista prožívá radost tam, kdy někomu dělá zlo. Člověk se nemá v konečném důsledku orientovat podle příjemností, ale podle mravní hodnoty skutku.
Tato pravidla mohou i modernímu křesťanovi pomoci, vyznat se v záplavě duchů, kteří na nás působí z různých médií. Kolik prázdnoty a nezodpovědnosti vystupuje ze stránek časopisů, jež se běžně kupují a čtou i v našich křesťanských rodinách a dostávají se bez zvážení do rukou dětem a mládeži. Kolik zla se objevuje ve filmech a na internetu. A důsledky vidíme: Malý chlapec utýrá svého ještě menšího bratra, protože si chce vyzkoušet to, co viděl v akčních filmech. Je to ojedinělý případ, anebo nás čeká víc takových hrůzných setkání s mládeží, která je psychicky a morálně narušená pod vlivem televize, filmu, internetu? Samotné médium není zlé. Médium je jen zprostředkovatelem, ale důležitý je duch, který se skrze médium projevuje. Zvlášť mladým a duchovně nezralým lidem neprospívá přístup ke všemu, bez rozlišování. A pokud se už setkání nedá zabránit, tak je dobré, do každého setkání vstupovat spolu s Kristem! On nám ukáže, co je dobré a co je třeba zavrhnout. Na přímluvu sv. Ignáce, vyprošujme i sobě samým, abychom dokázali duchovně rozlišovat a posuzovat své vnitřní zážitky, při shlížení filmů anebo při surfování na internetu a abychom se uměli rázně odtrhnout od toho, co nám v konečném důsledku ubližuje, i když se nám to zdá na první pohled příjemné a vábivé.
Sv. Pavel v listu (Ef 5,18) nám doporučuje: „A neopíjejte se vínem, což je prostopášnost, ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. (ale buďte naplněni Duchem).“ Stojí tu proti sobě dvě skutečnosti, jež se vnějšími účinky podobají, ale přece jsou totálně odlišné. Víno a Duch Boží. Alkohol se latinsky řekne spiritus, ale stejně tak se latinsky označuje Duch. Zpíváme v hymnu o Duchu Svatém: „Veni creator Spiritus…“ Když se ve Svátky vylil na apoštoly Duch Svatý, lidé, kteří se na ně dívali, říkali: „Jsou plni mladého vína.” Tak opojná radost zachvátila apoštoly, že si lidé nedokázali jinak vysvětlit jejich chování. Duch Svatý jim vlil nejen radost do srdce, ale i nadpřirozenou kuráž. Sv. apoštol Petr, který kdysi ze strachu zapřel Ježíše, po přijetí Ducha Svatého, svědčí o něm před velekněžími i králi.
Duch Svatý je Boží Blažeností, Boží extází. Ale můžeme ho takto poznat jen tehdy, když se správně naladíme. Člověk po dědičném hříchu, je jako rozladěné rádio. I když se všude okolo něj nachází rádiové vlny, na kterých je krásná hudba, není schopen se z ní těšit, dokud se nenaladí na správnou frekvenci. Ve vztahu k Bohu, je tou správnou frekvencí souhlas, se Slovem Božím. Staří ruští mniši, dávali takovou radu lidem, kteří trpěli závislostí na alkoholu, ale platí to i o drogové závislosti: „Když tě chytí chuť na alkohol, vezmi Písmo a čti.“ Každý, kdo se skrze Boží Slovo kontaktuje s Kristem, je mocí Ducha Svatého vysvobozen spod vlády démonů. Alkoholizmus, drogy – to je útěk od reality, od zodpovědnosti, útěk od lásky, je to vlastně ono zakopání talentu, jak se o tom mluví v jednom podobenství. A nic se tím nevyřeší. A nakonec přijde strašné vystřízlivění: „A neužitečného sluhu vyhoďte ven do tmy; tam bude pláč a skřípání zubů.“ Amen.