Dnešní evangelium popisuje uzdravení poraženého, ale zároveň nám ukazuje zjevnou souvislost mezi hříchem a nemocí a mezi odpuštěním hříchů, vírou v odpuštění a uzdravením. Ochrnutý člověk nejlépe vyjadřuje lidskou neschopnost udělat něco se svými hříchy a s vědomím viny. Člověk hřeší a nakonec padá pod tíhou vín. Příbuzní ochrnutého měli takovou víru v Ježíše a jeho moc, že když viděli, že nemají jinou šanci dostat se k Ježíši, tak rozebrali střechu nad Jeho hlavou. Tak velmi důvěřovali Ježíši. Víra v Boží dobrotu a moc jsou předpokladem každého zázraku. Vždyť v Ježíši Bůh řekl své „ano“ k člověku. Jejich víra byla tak velká, že ji bylo vidět. Jejich víru bylo vidět z jejich skutků. Evangelium doslova říká: „Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy“.“
V dnešním příběhu nám Ježíš zjevuje „odpuštění hříchů“. Víra v odpuštění hříchů je obsažena v našem Krédu. Apoštolské vyznání víry váže odpuštění hříchů na víru v Ducha Svatého, ale i na víru v Církev a Společenství Svatých. Právě tím, že Kristus dal svým apoštolům Ducha Svatého, dal jim i moc odpouštět hříchy: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ (Jan 20,22-23). A přece se často setkáváme s tím, že i ti, kteří přistupují ke svátosti smíření, pochybují o odpuštění svých hříchů, neboť se cítí stále připoutáni k hříšné minulosti. Zda člověk, spoután minulostí, může s radostí opustit svou skleslost. Dokáže se takový člověk, obrazně řečeno, postavit na nohy a kráčet. Kněz ve svaté zpovědi z Kristova pověření, jeho jménem a pro jeho vylitou krev, v moci Ducha svatého, prohlašuje: „Já tě rozhřešuje od tvých hříchů ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Pan Ti hříchy odpustil, jdi v pokoji!“ Jen když s jistotou uvěříš, najdeš pokoj, jen tehdy se dokážeš „postavit na nohy“ a budeš schopen pohybu.
Možná se ptáme: „Na základě čeho mi Bůh odpouští hříchy?“ Písmo sv. a UUC tvrdí, že odpuštění hříchů je výhradním dílem Lásky, Božího milosrdenství, je ovocem Kristovy vykupitelské smrti. Nikdo, žádný člověk, žádné lidské dílo, žádné skutky kajícnosti, žádné půsty nemohou u Boha vysloužit odpuštění hříchů. Odpuštění hříchů je nám dáno zdarma, je to milost Boží. Nikdo nemůže říkat: „Zhřešil jsem, ale sám to nějak napravím, nepotřebuji žádnou milost Boží, nechci milosrdenství, začnu život takového tvrdého pokání, že mi Bůh bude muset odpustit hříchy.“ Je to falešný přístup. Nikdo si nemůže sám vysloužit spásu.
Odpuštění hříchů je od chvíle Spasitelovy smrti na kříži skutečností, v kterou jsme vyzváni věřit a přivlastnit si ji vírou. Církev přijala klíče od nebeského království, aby se v ní skrze Kristovu Krev a působením Ducha svatého uskutečňovalo odpuštění hříchů. Není takového hříchu, jakkoli těžkého, který by církev nemohla odpustit. Není člověka, ať by byl jakkoli špatný a jakkoli se provinil, co by s jistotou nemohl doufat v odpuštění hříchů, jestliže je jeho pokání upřímné. Kristus, který zemřel za všechny lidi, chce, aby v jeho církvi vždy byly otevřeny brány odpuštění pro každého, kdo se odvrací od hříchu.
Moc odpustit a zadržet předpokládá schopnost posoudit a ta vyžaduje vyznání hříchů. Předmětem rozlišování a zkoumání není velikost hříchů, kněz nezkoumá u zpovědi, zda tento hřích ještě Bůh může odpustit, ale zkoumá dispozici kajícníka, zda upřímně lituje, zda je jeho lítost a předsevzetí upřímné a skutečné. Lítost potřebná k odpuštění není především věcí citu, ale vůle. Kněze nezajímají citové projevy kajícníka ale vůle, zda chce opravdu opustit svůj hřích. Toto je předmětem rozlišování a jedině to může kněze v zpovědi zaskočit, pokud skutečnou lítost a snahu po změně nenachází. Kněží přijali moc, jakou Bůh nedal ani andělem, ani archandělem. Kdyby v církvi nebylo odpuštění hříchů, nebyla by žádná naděje na věčný život a věčné osvobození.
Hřích je něčím, čemu se v pozemském životě těžce úplně ubráníme. Musí však být hřích jen důvodem k smutku, vždyť i ve Velikonočním Exultete zpíváme „O šťastná vina, pro kterou k nám přišel takový Vznešený Vykupitel“. V každé svaté zpovědi prožíváme vznešenost našeho Vykupitele a úžasnost Božího odpuštění. Vzdejme díky Bohu za to, jak se On k nám v našem hříchu zachoval a že dal církvi dar „odpuštění hříchů“.
Když jsem uvěřil v Krista a zřekl se svého hříšného života, nemohou být ve mně obavy, co do odpuštění hříchů, nemohou být hříchy nevyznané, nepodrobené odpouštějící moci Kristovy. Pokud mám takové obavy, tak nemohu být radostným svědkem spásy, neboť spása to není abstrakce, to není jakási idea, to já jsem předmětem spásné činnosti, neboť Kristus mě osvobodil od hříchů. O tom mám svědčit s přesvědčením, s radostí a silou. Proto musím nejprve uspořádat tyto záležitosti v sobě, musím dojít k přesvědčení, že pokud jsem splnil všechny požadavky, tak si mohu být jistý, že moje hříchy jsou mi odpuštěny, věřím v to. Jen tehdy mohu svědčit, protože tehdy se moje svědectví týká události, skutečnosti velmi radostné. Bůh nás nechce soudit, ale spasit a milovat. Proto je třeba přijmout nejprve zvěst o odpuštění hříchů, abychom mohli rovnou stát v přítomnosti Syna člověka.
Sv. František nás napomíná: „Moji požehnaní bratři, klerici i laici, ať vyznávají své hříchy kněžím našeho řádu. Když to není možné, ať se zpovídají jiným ohleduplným a katolickým kněžím. A ať vědí a mají na paměti zcela jasně: Když příjmu pokání a dostanou rozhřešení od kteréhokoliv katolického kněze, budou zcela jistě zbaveni hříchů, jen když se snaží pokorně a svědomitě vykonat uložené pokání. Moc zadržovat a odpouštět hříchy mají jen kněží. A po této lítosti a zpovědi ať příjmu Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista s hlubokou pokorou a úctou a mají při tom na paměti, co sám Pán říká: „Kdo je moje Tělo a pije mou Krev, má život věčný“, a „toto čiňte na mou památku“.
„Máme vyznávat knězi všechny své hříchy a přijmout od něj Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista, neboť kdo nejí jeho Tělo a nepije jeho Krev, nemůže vejít do Božího Království. Všichni musíme být pevně přesvědčeni, že nikdo nemůže být spasen jinak, jen Krví našeho Pána Ježíše Krista a svatými slovy Pána, které kněží vyslovují, zvěstují a vysluhují.“ (List věřícím).