„Vám, kteří posloucháte, říkám.“ Radostná zvěst evangelia je určena těm, kteří Ježíše poslouchají. Mnozí následovali Ježíše svýma nohama, hledali u něj řešení svých zdravotních problémů, ale méně bylo těch, kteří ho slyšeli a poslouchali. Pán Ježíš v Janově evangeliu říká: „Moje ovce slyší můj hlas.“ Toto je nejhlavnější kritérium, podle kterého můžeme zjistit, zda patříme do Kristova ovčince. Prvním kritériem je ochota poslouchat. Je to také první přikázání ze všech, neboť hlavní přikázání lásky začíná příkazem „Šema!“, což znamená „Slyš a poslouchej!”
Nedá se mluvit o lásce, kde není ochota slyšet a poslouchat. V našem jazyce jsou to dvě slova, která vyjadřují totéž: „slyšet a poslouchat“. Pán Ježíš říká, že základem lásky k němu je „poslušnost jeho příkazům!“ Ne cit, ale vůle je rozhodující. V absolutní míře to platí o lásce k Bohu, relativně i o našich mezilidských vztazích. Poslouchat znamená být soustředěný na to, co přichází od druhého. Kolik manželství ztroskotá právě na této neochotě: „poslouchat se navzájem“. My jsme tak zabraný do sebe, že naše vysvobození začíná tímto příkazem: „Slyš!“ Pokání začíná v ochotě slyšet a poslouchat, co říká Pán. Jen člověku, který je ochoten poslouchat, je možno pomoci. Poslouchat a poslouchat Ježíše není totéž jako chodit v neděli do kostela. Požadavky Ježíše jdou dále jako sváteční nedělní život. Sahají až tam, kde se denně bijeme za své právo na život, do každodenní dřiny a lopotit.
Pokud vírou přijímáme Boží Slovo, stáváme se účastnými Boží moudrosti. Bez poslouchání Božího Slova neexistuje skutečné přijetí Krista. Neboť živou osobu nemohu přijmout na způsob věci. Osobu přijímáme natolik, nakolik ji uznáváme a nakolik se sami oddáváme. Ježíše přijímáme, když svůj život podřizujeme jeho Slovu. Takto nás učí přijímat Ježíše jeho matka. Duch Svatý oplodňuje duši, když se podřizuje Božímu Slovu, když vyslovuje své „fiat“. Takto se uskutečňuje naše Spása. Jde o to, zda je Boží Slovo řídící a utvářející normou našeho života, nebo zda se řídíme pouze lidskou chytrostí, zda je Boží Slovo mým jediným Životem, nebo mám kromě něj ještě i jiný život.
Modlíme se a divíme se, že nás Bůh nevyslyší. I když definujeme modlitbu jako rozhovor s Bohem i zde platí zásada, že slyšení jeho Slova má přednost před naším slovem. Když přistupujeme k vyššímu, zákon slušnosti káže, abychom nemluvili první, abychom čekali až se nás on zeptá. Abychom nejprve poslouchali a až potom mluvili. Poslouchat Boha, to znamená připravit v sobě prostor, zříci se všech svých představ. Dokonce to znamená zastavit své myšlenky. Neboť Boží myšlenky jsou daleko od našich lidských. Ochota naslouchat je zároveň i ochotou nechat se vyvést ze svých zaběhnutých koleji.
Z dnešního evangelia bych chtěl zvlášť zdůraznit tuto výpověď Pána Ježíše: „Ale milujte své nepřátele, prokazujte dobrodiní a půjčujte a nic nečekejte zpět. Vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým.” Ježíš prohlašuje, že Bůh je dobrý k nevděčným i zlým. A to nejen nyní ale stále. Toto si můžeme ověřit ve svém životě, když jsme sprostě kleli nebo hřešili a On nás nechal kráčet dál, nespadla na nás ani střecha a ani se neotevřela pod námi zem, aby nás pohltila jako nevděčných a špatných. To se nestalo ani tehdy, když se lidé dopustili toho Největšího zločinu – surové vraždy Bohočlověka. Namísto trestu přišlo Vzkříšení a odpuštění hříchů, milost vylití Ducha, růst církve Tajemného Kristova Těla.
Bůh není pomstychtivý. Jeho pomstou je Spása. Až s napjatou pozorností sleduje naše životy ale ne proto, aby nás trestal, aby nám to ráz spočítal, ale aby v našich životech našel vhodný okamžik, jak se k naším tvrdým srdcím prolomit. Syny Nejvyššího se staneme tehdy, když budeme mít téhož Ducha jako On. Boží charakter se zjevil Vtělením Božího Slova. Všechny Ježíšovy výroky a činy zjevují Boží charakter. Po smrti nás nečeká jiný Bůh s jakým jsme se setkávali na stránkách evangelia.
„Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec!“ Bůh je milosrdný. V tomto jsme pozváni následovat Boha. Máme ho následovat v jeho milosrdenství. Nemáme ho uprošovat o milosrdenství, jako kdyby ono netvořilo podstatu jeho smýšlení, ale se ho máme učit od Něho a následovat jeho milosrdenství.
Nejsme pozváni k tomu, abychom soudili. „Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno.“ Možná se obáváme božího soudu. Ježíš nám dává úžasnou šanci, jak se mu vyhnout. Nesuď a nebudeš souzen. Nezavrhuj a nebudeš zavržen. Odpouštěj a odpustí se ti. Dávej a dostaneš. Toutéž měrou, jakou zvykneme ve svém životě používat ve svých vztazích, touž měrou bude nám naměřené.
„Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují.“ Možná se nám bude zdát příkaz lásky ik nepřátelům těžký a obtížný. Možná si v srdci říkáme: „Nač milovat hříšníka, když ho Bůh i tak ráz zavrhne a zničí?“ Zřejmě se mýlíme v tomto základním předpokladu. Bůh nikoho nestvořil proto, aby ho zničil a zavrhl. Kniha moudrosti popisuje Boží postoj ke stvoření následovně: „Bůh miluje všechno, co stvořil a nemá v nenávisti nic z toho, co udělal; neboť kdyby byl něco nenáviděl, nebyl by to utvořil. Jakože by mohlo něco obstát, kdyby to On nechtěl? Jak by se mohlo něco zachovat, kdyby to On nebyl k bytí povolal?“ (Srov. Mudr 11,25-26) Jen když se změní naše představa Boha, tehdy pochopíme smysl tohoto náročného příkazu. Sv. Pavel v listě Timotejovi tvrdí, že: „Bůh chce spasit všechny lidi“.
Cítíme se neschopní takové lásky. Abychom takovým způsobem dokázali milovat, musíme si stále živě uvědomovat, že my sami jsme takto Bohem milovaní. Když se podřizujeme Božímu Slovu, přijímáme sílu Ducha a jsme proměňováni obnovou smýšlení. Dostáváme se z otroctví odporu, nenávisti a strachu do svobody Božích dětí, svobody moci milovat všechny, která je znakem každého duchovního člověka. Ježíš v Eucharistii se nám dává, jak kus chleba. A my se denně máme učit této eucharistické formě lásky. Měnit zlo na dobro skrze oběť přinášenou v Duchu Svatém. Prosme Ducha Svatého, aby v nás působil a pomohl nám stát se jeho hodnověrnými svědky pro svět kolem nás.