„Milovaní! Jestliže nám srdce nic nevyčítá (jestliže nás srdce neobviňuje), máme důvěru k Bohu (máme svobodný přístup k Bohu) a od Boha dostaneme všechno, zač prosíme, protože zachováváme jeho přikázání a konáme, co je mu milé (děláme, co se mu líbí).“ Srdce nám nevyčítá tehdy, když je skutečně čisté a tehdy můžeme mít velkou důvěru v sílu našich proseb. Ale velmi často se setkáváme s tím, že srdce někdy nevyčítá i proto, že nezná Boží zákon. A takový člověk zažívá, že navzdory mlčení srdce, jeho modlitby nejsou vyslyšeny. Tehdy se jedná o umrtvené svědomí. K oživení svědomí je třeba znát Boží Slovo, které v nás probudí Boží hlas. K tomu, aby naše svědomí bylo skutečně čisté, nestačí jen nepřekračovat Desatero. Desatero tvoří jen jakousi spodní hranici, za kterou by křesťan neměl jít, nedělat to, co se Bohu nelíbí. Oblast Desatera je vymezena tím, že zachováváme Boží přikázání, ale je ještě třeba dělat to, co se Bohu líbí. A toto je velká oblast, kde často hřešíme. Je to oblast opominutí. Bůh chce od nás tvůrčí dobrotu a to je něco více než nepřestoupení Desatera. Láska jde nad povinné. Jen takový postoj k životu nám otevírá přístup k Bohu. Láska je víc než Zákon. Kořen má sice v poslušnosti Zákonu, ale nekončí při něm. Toto pak vede k vyslyšena modliteb.
„A toto je jeho přikázání: abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali, jak nám nařídil.“ Víra ve Jméno jeho Syna Ježíše Krista je Božím příkazem. Věřit ve Jméno Ježíšovo, znamená, přijímat vše, co se pojí s tímto jménem, skutečnost Kristova Vtělení a jeho život uprostřed nás. Věřit ve Vykoupení uskutečněné Kristem. Věřit v hodnotu člověka, který se může stát Božím synem. Z této víry vyplývá úcta a láska k člověku. Víra je základem, na kterém se buduje láska.
„Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm. A že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal.“ Ve Skutcích apoštolských objevujeme tutéž pravdu. Apoštol Petr říká: „Bůh dává svého Ducha těm, kteří ho poslouchají!“ Nemůžeme mít Ducha Svatého, pokud nežijeme ve shodě s jeho vůlí. Ale jakmile kráčíme cestou poslušnosti vůči Bohu, už nám dává účast na Duchu Svatém. Kdo má Ducha Svatého, začíná se nápadně podobat Ježíši, celým stylem svého života. Duch se v nás projevuje několika způsoby. Především jde o ovoce a dary. Ovoce Ducha jsou různé ctnosti, které způsobují naši vnitřní proměnu. Mezi ovoce Ducha počítáme: Lásku, radost, trpělivost, pokoj … Dary Ducha mohou být různé projevy, které slouží k budování církve. Dary můžou být velkolepé, ale nemusí nic říkat o naší vnitřní proměně, proto je ovoce Ducha důležitější. Někdo přirovnává ovoce a dary Ducha ke stromečku ovocnému a stromečku vánočnímu. Vánoční stromek, když doslouží, obyčejně končí na smetišti. Ovocný stromek se po sběru ovoce nelikviduje.
„Milovaní, každému duchu (vnuknutí) ihned nevěřte, ale zkoumejte duchy, zdali jsou z Boha, vždyť je ve světě mnoho lži-proroků.“ Mnohým křesťanům se zdá, že je církev pomalá při zkoumání různých soukromých zjevení. Toto není projev pomalosti ale spíše zkušenosti a moudrosti církve. Církev má právo zkoumat duchy a má právo prověřit zjevení. Nejlepším ukazatelem pravosti, není okamžité nadšení, které se obvykle objeví jako první, ale duchovní ovoce, které se často začne objevovat až po určitém čase, někdy až po desetiletích a to nemusí být vždy pozitivní. Lidé nejsou vždy schopni prokouknout tato nebezpečí.
„Ducha Božího poznáte takto: Každý duch, který vyznává, že Ježíš (Kristus) přišel v těle, je z Boha. Ale žádný duch, který Ježíše nevyznává, není z Boha. To je duch antikristův, o němž jste slyšeli, že má přijít a už teď je na světě.“ Osou křesťanství je vyznání, že Syn Boží se stal člověkem a že tato jedinečná událost se udála v osobě Ježíše. Ježíš je znamením a projevem Boží lásky k nám lidem. Kdo nevyznává Ježíše, komu Ježíš není centrem, ale klade důraz na něco jiného, ničí podstatu křesťanské víry. Kdo nevěří ve Vtělení Syna Božího a ve vše, co z toho vyplývá, o tom platí: „To je ten Antikrist, který popírá Otce i Syna. Kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má i Otce.“
„Vy, děti, jste z Boha a zvítězili jste nad nimi, neboť větší je ten, který je ve vás, než ten, který je ve světě“ Když jsme přijali Ježíše jako svého Pána a Spasitele, tak jsme přijali někoho, kdo je větší, než duch tohoto světa. Náš Pán je mocnější než každá stvořená skutečnost. O ďáblovy moci se dá mluvit jen vzhledem k nám lidem, nakolik nás ovládá, ať už strachem nebo hříchem, ale vůči Bohu nemá moc.
„Oni jsou ze světa. Proto, co říkají, vychází ze světského smyšlení a svět jím dopřává sluchu (proto z nich mluví svět a svět je slyší).“ Popularita nebývá vždy znakem úspěchu před Bohem. Svět poslouchá toho, kdo mluví v jeho duchu.
„My jsme z Boha. Kdo zná Boha, dopřává sluchu nám, kdo z Boha není, sluchu nám nedopřává. Podle toho rozeznáváme ducha pravdy a ducha bludu (My jsme z Boha; kdo zná Boha, slyší nás, kdo není z Boha, neslyší nás. Podle toho rozeznáváme ducha pravdy a ducha klamu.)“ Můžeme pozorovat nesmírnou popularitu lidí, kteří jakým kolik způsobem propagují hřích a zvrhlost. Jsou to lidé, kteří se dají vést jen okamžitou příjemností. Nás poslouchají ti, kteří jsou z Boha. Lidé, kteří mají smysl pro dobro a pravdu i za cenu kříže a utrpení. Prosme dnes o schopnost správně rozlišovat duchy.