V dnešním evangeliu jsme slyšeli takové silné výpovědi o hříchu: „Svádí-li tě tvá ruka (k hříchu), usekni ji …. Svádí-li tě tvoje noha, usekni ji.. Svádí-li tě tvoje oko, vyloupni ho! Lépe, abys vešel do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla, kde jejich červ nehyne a oheň nehasne.“ Je hřích opravdu takovým strašným zlem, že tělesné zmrzačení popři něm, nic neznamená? Co to je vlastně hřích? Podívejme se, co nám o tom poví Písmo sv. a Katechismus.
V knize Genesis je popsána skutečnost prvního hříchu takto: „Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. A Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ (Gen 2,15-17) Písmo svaté v této stati hovoří jmenovitě ještě o jednom stromě, o stromě Života. Židé zvykli takto označovat válečky, na kterých byl namotán svitek Tóry, Božího Zákona. Strom života nám tedy představuje Tóru, Boží zákon, cestu poslušnosti a zároveň cestu Spásy. Člověk byl stvořen ve stavu cesty, jak bytost na cestě k dokonalosti. Byl mu dán návod k dosažení plného Života. Kdyby člověk uposlechl svého Stvořitele, jeho radost a mír by neměly konce. Člověk si však zvolil cestu svévole. Rozhodl se žít pro sebe a podle sebe a tím pádem bez boží pomoci, jen čistě z vlastních lidských sil. Ztratil Boží přátelství. Neztratil však Boží lásku.
Římský katechismus nás poučuje: „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a zahrnul ho svým přátelstvím. Člověk, jako oduševnělý tvor, však nemůže žít toto přátelství jinak, než, že se svobodně podřídí Bohu.“ „Kdo zachovává mé přikázání, ten mě miluje“, prohlašuje Ježíš. Toto je smysl zákazu, který člověk dostal, aby nejedl ze stromu poznání dobrého a zlého, „protože v den, kdy bys z něho jedl, zemřeš!“ (Gen 2,17). Strom poznání dobrého a zlého symbolicky připomíná nepřekročitelnou hranici, kterou člověk jako tvor musí v zájmu sebezachování uznávat a respektovat. Člověk závisí na Stvořiteli, je podřízen zákonům stvoření a mravním normám, kterými je řízeno užívání svobody. Člověk, když ho pokoušel ďábel, nechal ve svém srdci umřít důvěru vůči svému Stvořiteli a zneužíjíc svoji svobodu, neuposlechl Boží přikázání. V tomto spočívá první hřích člověka. Od té doby je každý hřích neposlušností vůči Bohu a nedostatkem důvěry v jeho dobrotu.
Tím hříchem dal člověk přednost sobě samému před Bohem a tím pohrdl Bohem: zvolil sám sebe proti Bohu, v rozporu s tím, co vyžaduje jeho stav stvořeného tvora, a tedy i jeho vlastní dobro. „Člověk byl stvořen ve stavu svatosti a určen k tomu, aby byl Bohem zcela „zbožštěn“ ve slávě. Sveden ďáblem chtěl být „jako Bůh“, avšak „bez Boha a před Bohem, ne podle Boha“.“ (Sv. Maxim Vyznavač). Hřích nebyl v jeho touze „být jako Bůh“, ale v tom, že to chtěl dosáhnout magickým úkonem – jedením ze stromu poznání a ne postupným zráním v poslušnosti Božímu zákonu. Sv. Bazil říká: „Protože jsme se nepostili, byli jsme z ráje vyhnáni. Budeme se postit, abychom se mohli do ráje vrátit.“ Půst se nám zde jeví jako moudré sebe-omezení v zájmu sebe-zachovaní. Toto je skutečný smysl zákazu jedení ze stromu poznání.
První člověk byl stvořen s milostí posvěcující, byl tedy vybaven vnitřním, nadpřirozeným nadáním, které člověka před Bohem ospravedlňuje a činí ho účastným Božské přirozenosti a zaměřuje ho k nahlížení Boha a k lásce, která z toho vyplývá. Člověk jako takový, je stvořen pro věčný život v bezprostředním vlastnění Boha. Nikdy u člověka neexistoval „stav pouhé přirozenosti“. Proto jsou celé dějiny lidstva od počátku dějinami zápasu mezi přijetím a odmítnutím tohoto nadpřirozeného Božího plánu s člověkem, a to až natolik, že se této otázce nelze nijak vyhnout. Bůh vyžaduje od člověka ještě dnes, co člověk ztratil v Adamovi. Každé pochopení člověka, kterým se on sám chce uzavřít do pouhé lidskosti, každé jen filozofické sebepochopení člověka se prohřešuje proti konkrétnímu prvotnímu určení člověka Bohem.
Člověk proto správně chápe své přirozené bytí pouze tehdy, když ho chápe jako otevřené pro disponování Boží, které přesahuje toto bytí; pro disponování, které není jen dodatečnou příležitostnou „modifikací“ v rámci tohoto bytí, ale je pro člověka rozhodující, protože v něm spočívá Spása. Pokud tedy zaměření člověka na bezprostřední vlastnění Boha patří k prvotnímu uspořádání člověka a zůstává i po pádu Adamově, musí toto zaměření pocházet od Boha s ohledem na Bohočlověka, musí být milostí Ježíše Krista. Rád Adamov musel už být řádem Ježíše Krista, který ho jako Ukřižovaný znovu obnovil.
Písmo ukazuje dramatické následky této první neposlušnosti. Adam a Eva okamžitě ztrácejí milost prvotní svatosti (milost Kristovu). V jejich srdcích už není místo pro Boží Slovo a nejsou již vedeni Duchem svatým. Začínají mít strach z Boha. Řeknu to jednodušší: Člověk ztratil svou původní úroveň, která byla úrovní Bohočlověka. Ztratili jsme Božský rozměr svých životů a od té doby se rodíme na tento svět čistě živočišně, jak nějaké inteligentnější zvířata. Soulad, ve kterém žili první lidé díky přátelství s Bohem, je zničen. Vláda duchovních schopností duše nad tělem je podlomena, spojení muže a ženy je podrobeno napětím, jejich vztahy budou poznamenány žádostivostí a sklonem k panování jednoho nad druhým. Soulad s tvorstvem je rozbit, viditelné stvoření se člověku odcizilo a stalo se mu nepřítelem. Vinou člověka je stvoření „podrobeno nicotnosti“ (Řím 8,20). Do lidských dějin vstupuje smrt.
Sv. Pavel nás poučuje: „… všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva“ (Řím 3,23) nebo „všichni jsou pod hříchem“ (Řím 3,9). A jelikož platí toto Pavlovo tvrzení, člověk sám od sebe nedokáže vypovědět, co je to hřích a to prostě proto, že je sám v hříchu a je tedy vůči němu zaujatý a nutně chce ostří hříchu a definici zmírnit. Kierkegaard říká: „Náš zamlžený pojem hříchu je součástí našeho hříšného bytí.“
Hřích je provinění proti rozumu, pravdě a proti svému svědomí: je to přestupek proti pravé lásce k Bohu a bližnímu. Hřích zraňuje lidskou přirozenost a vážně narušuje lidskou solidaritu. Byl definován jako „slovo, skutek nebo touha proti věčnému zákonu“ (srov. KKC 1849) Hřích je tedy „sebeláskou až po opovržení Bohem.“ Pro toto pyšné vyvyšování sebe je hřích pravým opakem Ježíšovy poslušnosti („… stal se poslušným až k smrti, až k smrti na kříži“ Flp 2,8), která uskutečnila Spásu. (srov. KKC 1850) Hřích opravdu není maličkostí, kterou bychom si mohli dovolit. Hřích ohrožuje naše věčné určení a to „být Božím obrazem“, Zjevením Boha – Lásky v tomto světě skrze člověka. Bůh se chce zjevit skrze každého člověka. A to dokážeme jen tehdy, když budeme žít své bohočlověčenství skrze přijetí Krista. Hřích likviduje Boží Slávu a Uznání v člověku.