Dnešní evangelium nám ukazuje zvláštní setkání Ježíše s farizeji. Farizeové se snažili podchytit Ježíše v řeči, aby ho mohli předat státní moci jako nebezpečného buřiče. Byla to tedy snaha zabít Ježíše, ale prostřednictvím Římanů, aby navenek zůstali čistí a neztratili úctu v očích ostatních židů. Možná nám napadne otázka: Proč tak velmi nenáviděli Ježíše, že se ho rozhodli zabít? Možná i proto, že lpěli na pomýleném obraze o sobě samých a své domnělé velikosti a nesnesli, aby jim Ježíš odhaloval pravdu.
Sv. Augustin takto vyjadřuje to, co prožívá každý přirozený člověk, když se poprvé setkává s Božím Slovem: „Boží Slovo se ti nejprve bude zdát jako nepřítel tvé duše, dokud nepochopíš a nezpozoruješ, že je příčinou tvé Spásy.“ Když člověk ochotně přijme poselství o potřebě pokání, tehdy pochopí, že Ježíš ho vede ke Spáse, ale pokud pokání nechce dělat, tak mu zůstane jen ten první a mylný dojem, že Ježíš ho chce zničit a zahubit. I to může být jedna z příčin nenávisti vůči Ježíši, která se objevuje u farizeů
V dnešním evangeliu se farizeové snaží Vtělenou Boží moudrost (Chochmu) podchytit v řeči. Myslím, že všichni dobře chápeme, co chtěli farizeové dosáhnout. Pokud by Pán Ježíš jednoznačně řekl: „netřeba platit daně“, tak by ho obvinili u římské vrchnosti, že pobuřuje lid. Kdyby zase jednoznačně řekl: „třeba platit daně“, obvinili by ho, že je kolaborant s Římskou okupační mocí, což by určitě vedlo mnohých k tomu, aby ho opustili. Vždyť mnozí z těch, kteří ho následovali, očekávali, že je vysvobodí zpod moci Římanů.
Farizeům vůbec nešlo o řešení morálního problému: „Zda je okupován národ povinen platit daně okupantům?“ Jim šlo jen o to, nějakým způsobem podchytit Ježíše v řeči, aby ho mohli obžalovat a aby se ho konečně „slušným způsobem“ a podle možnosti „zákonnými prostředky“ mohli zbavit, a aby zároveň neztratily image zbožných lidí. Proto ani odpověď Pána Ježíše nemáme chápat jako jednoznačný morální princip, ale spíše je to poukaz na žalostnou náboženskou i politickou situaci Židovského národa v Ježíšově době.
Víme, že v samotném náboženském systému Židů existovala takzvaná chrámová daň a podle Mojžíšova zákona věřící Žid byli povinen dávat desátky z úrody a víme, že to dělali rád a ani Ježíš tento systém nerušil a ani proti němu nevystupoval. I první křesťané se drželi příkazu, kteří dává sv. Pavel v listě Římanům 13,1-7: „Každý ať se poddá vyšší moci, neboť není moci, která by nebyla od Boha. A ty co jsou, ustanovil Bůh. Kdo se tedy protiví vrchnosti, protiví se Božímu řádu … Proto je třeba se podřídit, a nejen ze strachu před hněvem, ale i kvůli svědomí. Proto platíte i daně, protože ti, co je vyžadují, jsou Boží služebníci. Dávejte každému, co jste dlužni: komu daň, tomu daň, komu clo, tomu clo, komu bázeň, tomu bázeň, komu čest, tomu čest. Avšak i zde platí zásada, že daň nesmí být taková, že ožebračí poplatníka nebo dokonce likviduje podnikatele, který je pro společnost přínosem.
Peníze, které v té době užívali Židé, nesli obraz císaře a proto mohl Ježíš říci: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři a co je Boží, Bohu.“. Možná trochu směšné by vypadala situace, kdyby se tato událost odehrála v naši době před zavedením eura a u nás na Slovensku a s Ježíšem by se setkali farizeové Slovenského původu a vytáhli by z kapsy 1 slovenskou korunu, 10, 50 nebo 100 Sk. Asi by to vyznělo jednoznačně ve prospěch Boha. Ježíš by mohl odpovědět jen: „Dávejte Bohu, co je Boží!“ Nakonec ani 1.000 Sk by nevyznělo zcela v náš neprospěch. „Co vidíš na té bankovce?“ Farizej by musel přiznat: „Kněze katolické církve, Andreje Hlinku!“ Pravděpodobnou odpověď Ježíše si každý domyslí sám.
A přece právě tyto naše „zbožné“ peníze na nás žalovali. Velmi dobře vystihují, co se děje v každém hříchu. Za co všechno jsme ochotni dát Boží matku (1 Sk), Kristův kříž (10 Sk), naši Křesťanskou tradici (50 Sk) a historii (100, 200, 500 a 1.000 Sk). Naše křesťanské peníze na nás žalují.
Nechci zůstat jen při penězích a daních, ale chci také poukázat na jinou souvislost. Peníze nesou obraz císaře a proto patří císaři, člověk je na obraz Boha a proto patří Bohu. Chci poukázat na vyšší spravedlnost, aby člověk svou bytost odevzdal Bohu a tak našel spásu. Sv. Augustin říká: „Člověk je touhou Boha, je cílem jeho lásky.“ Tato Boží touha po nás se realizuje a zhmotňuje v eucharistii. Ježíš chce žít v každém z nás. Máme udělat něco, co jsme už jako děti při prvním svatém přijímání naznačily tím, že jsme na tento obřad přišly ve svatebním oblečení. Máme se vydat Kristu. Máme se mu vydat tak jako milující žena svému muži a milující muž své ženě. Dovolit Bohu, aby v nás mohl rozvinout Život, kterým je On sám.