V dnešním prvním čtení ze Skutků apoštolů vidíme jaké mohutné účinky může mít Duch Svatý v člověku, který žije z víry. Sv. František počítá mezi zjevné projevy Ducha Svatého trpělivost v pronásledování a soužení. Četli jsme o sv. Pavlovi a Silovi: „Když pak jim vysázeli hodně ran (když je důkladné zbičovali), dali je zavřít do vězení a žalářníkovi nařídili, aby je dobře hlídal. Když dostal takový rozkaz, dal je do nejhlubší kobky a pro jistotu jim sevřel nohy do klády.“ Skutky apoštolů ukazují situaci, kterou bychom mohli chápat jako důvod k pláči, ale my čteme: „Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpívali Bohu chvalozpěvy (ČEP: „zpěvem oslavovali Boha”) a (ostatní) vězni je poslouchali.“
Kdyby bylo napsáno, že se apoštolové modlili, to bychom ještě chápali, lidé se v tak zoufalé situaci přece potřebují někomu svěřit. Zdá se nám však nepochopitelné, že oni se modlili jako lidé plní radosti. Oni se modlili a při tom zpívali. Tento jásavý zpěv byl plodem jejich víry a projevem Ducha Svatého. Proč vlastně zpívali? Proč se těšili, jak ti, kteří našli bohatou kořist nebo velký poklad? Neboť vzali vážné a s jistotou uvěřili Ježíšovu Slovu: „Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích.“ (Mt 5,11-12)
Svědectví jejich víry bylo tak silné, že Bůh na něj odpověděl mimořádným způsobem. Víra uvolňuje Boží moc. Bůh se projevuje tam, kde Mu člověk věří: „Náhle však nastalo silné zemětřesení, takže se zachvěli základy žaláře. A ihned se rozevřely všechny dveře a všem se uvolnila pouta.“ Při zemětřesení se občas stává, že se otevřou zamčené dveře, ale tady se neotevřely jen zamčené dveře, ale uvolnily se i pouta a to je evidentní Boží zásah. Uvolnily se pouta nejen Pavlovi a Silovi, ale skrze jejich vnitřní svobodu byli fyzicky i psychicky osvobozeni spoluvězni. Až do základů byl otřesen žalář. I naše vnitřní svoboda může vést k uvolnění pout našich bližních.
„Když se žalářník probral ze spánku a viděl, že dveře vězení jsou dokořán, vytasil meč a chtěl si vzít život, neboť myslel, že vězni utekli. Ale Pavel zavolal silným hlasem: „Nedělej si nic zlého! Vždyť jsme tady všichni!“ Pro žalářníka byla možná větším divem ta skutečnost, že navzdory otevřeným dveřím a uvolněným poutům, nikdo neutekl, nikdo nehledal cestu ven. Všichni cítili, že větší míru svobody, jakou mohli pozorovat na těchto zvláštních vězních, ještě nezažili.
Žalářník chtěl spáchat sebevraždu, ale Bůh, který nemá zálibu ve smrti hříšníka mu přikázal: „Nedělej si nic zlého!“ … Žalářník si dal přinést světlo, vběhl dovnitř, celý se třásl a padl na kolena před Pavlem a Silou. Pak je vyvedl ven a zeptal se: „Pánové, co mám dělat, abych došel spásy?“ Po tomto vidění víry, nebylo třeba žalářníka vyzývat, aby se obrátil, ale on sám se ptal: „Pánové, co mám dělat, abych došel spásy?“ Ještě před chvílí to byli vězni vrženi do žaláře, nyní je oslovuje jako pány. Věřící člověk se skrze víru v Krista stává skutečným pánem, opravdu svobodným. Stojí nad okolnostmi života, vírou přebývá už v nebi. Víra, kterou žije Pavel a Sila, je tak přitažlivá, že se obrátili všichni, kteří byli svědky těchto události. Obrátili se nejen k víře, ale objevila se v nich i láska a radost, jak zjevné projevy správně žité víry. „Ještě v noci v tu hodinu je vzal s sebou, vymyl jim krvavé rány a hned se dal pokřtít on i všichni jeho lidé. Pak je uvedl do svého bytu, dal prostřít stůl a jásal nad tím, že on i celý jeho dům, uvěřil v Boha (ČSP: „uvěřil Bohu.“).
Co obrátilo zatvrzelé srdce starého žalářníka? Naděje na spásu. „Uvěř v Pána Ježíše a dojdeš spásy (budeš spasen) ty i celý tvůj dům!“ Tuto možnost mu nabízí Pavel. Co to ale znamená: „Uvěř v Pána Ježíše!“ Především to znamená, že v lidském charakteru Ježíše Krista se zjevuje Boží charakter, že v Ježíši se zjevuje Bůh. Proto vyznáváme, že „Ježíš je Pán“. Ale také to znamená, že je třeba přijmout Ježíše jako svého Pána a předat mu svůj život. Pavel žalářníka nezačal strašit pekelnými tresty, ale zvěstoval mu evangelium o Boží lásce k lidem. A v tomto teple se roztálo tvrdé srdce žalářníka.
„Radoval se, že uvěřil v Boha (ČSP: „uvěřil Bohu”).” Domnívám se, že toto lépe vystihuje o co v křesťanství především jde. Věřit Bohu je něco jiného a víc než věřit v Boha. I praotec Abraham uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost. I my si vyprošujme tuto víru, která si je jistá v Bohu, v jeho neochvějné Lásce, v jeho Svatém charakteru, a která dává zážitek radosti i uprostřed soužení. Taková víra je darem Ducha Utěšitele.