Všimněme si apoštolské působení sv. Pavla mezi pohany. Jiným způsobem se Pavel přibližoval k Židům a jiným způsobem k pohanům. To může být poučné i pro nás. Jak oslovit lidi znajících Slovo Boží a jak ty, kteří ho neznají. Když sv. Pavel kázal Židům, užíval k tomu již existující synagogy a odkazoval se na důkazy z Písma svatého. Nyní se apoštol Pavel pohybuje v úplně jiném světě, na jaký byl zvyklý. Už na začátku týdne jsme četli, že oslovil ženy při řece, neboť předpokládal, že se tam scházejí k modlitbě. Dnešní čtení nám ukazuje jeho počínání ve městě řecké vzdělanosti, v Aténách. Skutky apoštolské vysloveně zdůrazňují: „Zatím co na ně Pavel v Athénách čekal, bouřil se v duchu, když viděl, že město je oddané modlářství. Proto mluvil v synagóze se Židy a s nábožnými lidmi a každý den na náměstí s těmi, co tam právě byli.“ Pavla pohoršovalo modlářství. Nejprve se o tom bavil s těmi, kteří již věřili v jednoho Boha a kteří tam již před tím žili. Ale mluvil i s těmi, kterých se to přímo týkalo.
„Pavel se postavil doprostřed Areopagu a začal mluvit.“ Areopag byl místem, kde probíhala veřejná disputace mezi filozofy. Znovu můžeme vidět jednu moudrou Pavlovu evangelizační zásadu. Ačkoli viděl mnoho věcí, které ho pohoršovaly a pobouřily, nezačíná odsuzováním, ale hledá to, co je pozitivní: „Athéňané! Jak pozoruji, jste po každé stránce lidé velmi zbožní. Když jsem totiž procházel a prohlížel vaše posvátná místa, přišel jsem také na jeden oltář s nápisem: „Neznámému bohu“. Co vy tedy neznáte, a přece to ctíte, to já vám zvěstuji.“ Před hlásáním evangelia máme zkoumat poměry oblasti, v níž chceme evangelizovat. Apoštol Pavel se snaží proniknout do myšlení a kultury těchto lidí. Zkoumá, zda nenajde něco pozitivního, na co by mohl navázat. A vidíme, že našel: oltář „Neznámému Bohu“. Mnozí lidé, kteří vystupují jako nevěřící, nosí ve svém srdci tento oltář „Neznámému Bohu“. Chtějí kohosi uctívat. Chtějí uctívat toho, kterého neznají. Když se jím přiblížíme, zjistíme, že nejsou tak zlí, jak se zdají. Ani jejich odmítavý postoj vůči církvi neznamená ještě odmítnutí Krista.
Ve svém proslovu zvěstuje Pavel Boží slávu, která převyšuje všechny naše snahy o zobrazení Boha a uzavření ho do našich chrámů. Bůh, který stvořil svět i všechno, co je v něm, jako Pán nebe a země nepřebývá v chrámech, které vystavěly lidské ruce, ani si nedává posluhovat lidskýma rukama, že by něco potřeboval. Vždyť on sám dává všem život, dech i všechno. On stvořil z jednoho člověka celé lidské pokolení a dal mu bydlet všude na zemském povrchu. Předem stanovil časová období a položil hranice lidským sídlům. A to proto, aby hledali Boha, zdali by se ho snad nějak mohli dohmatat a nalézt ho. Vždyť od nikoho z nás není daleko. V něm totiž žijeme, hýbáme se a jsme. Tak to vyjádřili i někteří z vašich básníků: „Jsme dokonce z jeho rodu.““ Pavel se ve svém proslovu k pohanům neopírá o Boží Slovo, ale o uvažování lidského rozumu (filosofii), který je společný pro všechny lidi. Opírá se také o umění. Umělci často vycítí to, co ostatním zůstává zahaleno.
Na závěr svého proslovu klade to nejpodstatnější, právě to, co vyvolává dělení a rozhodnutí. Každé hlásání evangelia musí nakonec vést k této výzvě k obrácení a k hlásání Ježíše, jinak by to nebylo hlásání Krista: „Když jsme tedy z Božího rodu, nemůžeme se přece domnívat, že božství je něco takového jako výrobek ze zlata nebo ze stříbra nebo z kamene. To je přece výtvor lidského umění a důmyslu. Bůh však zamhouřil oči nad touto dobou nevědomosti. Teď hlásá lidem, aby se všichni všude obrátili, protože stanovil den, kdy bude podle spravedlnosti soudit svět skrze muže, kterého k tomu určil. A poskytl všem důkaz pro to, aby uvěřili, tím že ho vzkřísil z mrtvých.“
I hlásání spravedlivého Božího soudu patří k evangeliu. Bůh totiž dělá rozdíl mezi těmi, kteří uvěří v Dobro a mezi těmi, kteří neuvěří. Bůh bude soudit svět skrze muže, skrze člověka Ježíše, protože On je pravý Bůh ale současně i pravý člověk. Bůh Otec potvrdil pravost Ježíše tím, že ho vzkřísil z mrtvých.
„Jakmile uslyšeli o vzkříšení mrtvých, jedni se tomu vysmívali a druzí řekli: “Poslechneme si tě o tom až někdy jindy.” Tak od nich Pavel odešel.“ Zdánlivě neúspěšné kázání. A přece, Skutky dodávají: „Ale někteří se ho přidrželi a přijali víru; mezi nimi člen Areopagu Diviš, pak žena, která se jmenovala Damaris, a s nimi jiní.” Takto jsou popsány počátky církve v Aténách. Učme se od sv. Pavla, protože město Athény je v mnohém podobné prostředí, ve kterém se denně pohybujeme my sami. I zde je mnoho lidí, kteří nosí ve svém srdci oltář „Neznámému Bohu.“